Euthanasie i při panické poruše?

Nizozemsko je lakmusovým papírkem euthanasie. Od uzákonění od roku 2002 se počáteční kluzký svah změnil v tobogán.

Vedle přirozené smrti, dané nemocí či věkem, je od počátku 21. století žádost o předčasné ukončení života v zemích Beneluxu stále častějším způsobem úmrtí. V České republice je téma euthanasie občas oživeno aktivitami některých poslanců, které vyvolají vzedmutí zájmu veřejnosti o tento citlivý problém. 

Odmítnutí léčby či její ukončení ze strany nemocného, případně odmítnutí operace či jiných lékařských postupů, je naprosto bezproblémové. Pacient má plné právo vyslovit své přání nepokračovat v léčení a opustit zdravotnické zařízení do domácího prostředí. Náš právní systém má zakotven i termín dříve vysloveného přání /konkrétně zákon 372/2011 Sb./ a tak podpořil autonomii nemocného o sobě rozhodnout. V tomto případě zabíjí nemocného nemoc, nikoli lékař.

Euthanasie je opačným postupem, kdy nemocného usmrcuje lékař. U asistované sebevraždy je nemocnému poskytnuta rada jak to má provést a nemocný sám obrazně "zmáčkne knoflík". Pro provedení euthanasie je v zemích kde je zákonem dovolena nutné splnění tří postulátů.

1. Pacient musí opakovaně žádat o ukončení svého života

2. Lékař musí mít úmysl nemocného zabít

3. Lékař pacienta zabije buď přímo, nebo nečiněním /"by act or omission"/

Od roku 2002, kdy byla v Nizozemí uzákoněna možnost euthanasie, se každý rok počet takto zemřelých navyšuje. V roce 2015 bylo provedeno každý den 14 úkonů euthanasie denně a poměr přirozených úmrtí vůči euthanasii dosáhl čísel 26:1.

Zpočátku byla euthanasie vyhrazena pouze nemocným v terminálním stadiu zhoubné či neléčitelné nemoci. Bylo jen otázkou času, kdy se začne seznam nemocí, u nichž bude možnost o euthanasii požádat, rozšiřovat. V současné době mohou o ukončení života požádat i nezletilé děti, psychicky nemocní či lidé, kteří jsou "unaveni životem" /což není lékařská diagnosa, ale pouze metafyzický stav/. Belgičtí lékaři usilují o tom, aby mohli oni sami rozhodnout o euthanasii v případě, že to nemůže z jakýchkoliv důvodů provést nemocný. Podoba této praxe s pověstným nacistickým programem T4 je nezaměnitelná. Nedávno byl zveřejněn rozhovor s lékařem, který obhajoval možnost usmrtit nemocného s panickou poruchou. U psychicky nemocných je ona hranice vlastního přání zemřít nutně velmi variabilní v závislosti na úspěšnosti léčby. U nemocného s depresí je přání zemřít jistě velmi časté a brát jeho vyslovení jako pokyn mu "takto pomoci" je mírně řečeno nezodpovědné. 

Letos se bude v Nizozemí projednávat zákon, v němž bude asistovaná sebevražda umožněna zdravým lidem, kteří budou považovat svůj život za ukončený /completed life/. Pokud člověk /není definován věk/ usoudí, že jeho další pobyt zde na Zemi již nemá žádnou perspektivu, bude moci požádat medicínsky vyškoleného pracovníka se speciálním výcvikem /tzv.death assistance provider"/, aby provedl poslední úkon v jeho životě. 

Odpůrci euthanasie uvádějí termín "kluzkého svahu /slippery slope/". Je to situace, kdy jedinec provede jistý úkon, o němž ví, že není tak úplně košer. Ve svém svědomí překročí onen pomyslný Rubikon s tím, že je to "jen jednou", nebo třeba naprosto výjimečný stav. Učinit onen krok podruhé je pak mnohem snazší a jedinec již přestane vnímat onu původní čáru tak ostře, respektive ji stále před sebou posouvá. Popsaná praxe provádění euthanasie  a asistovaných sebevražd v zemích Beneluxu to spolehlivě dokazuje.

V tak subtilním oboru, jako je lidská medicína, tedy v principu důvěrném stavu mezi lékařem a nemocným, jsou jakékoli nejistoty ohledně přesně vymezených mantinelů nutně frustrující pro oba. Lékař musí mít přesně určeno, kam smí zajít a současně kam zajít nesmí. Pacient - člověk, přicházející ve svých nesnázích musí mít rovněž jistotu, že lékař dělá vše pro to, aby mu jeho zdraví buď vrátil, nebo jej držel při životě v snesitelných podmínkách. Pokud je tento vztah narušen z kterékoliv strany /tedy u lékaře tím, že místo léčby nabídne smrt a u nemocného, že lékař nejspíše nedělá vše, co je v jeho silách mu pomoci a do nabídky euthanasie může skrývat svou neschopnost či lenost/, musí důvěra a v konečném stavu klesnout a výsledek této komunikace být negativní.

Nizozemí je v Evropě nepochybně lakmusovým papírkem provádění euthanasie. Zdá se však, že její kluzký svah se poměrně rychle mění v tobogán, jehož konec je v temném tunelu. 

Quo vadis, Europa?