Dračí vejce StB

V souvislosti s /ne/jmenováním pana Srpa do Etické komise České republiky se opět objevuje neblahé dědictví organizace s názvem Státní bezpečnost. 

Dnes si jen ti nad čtyřicet vzpomenou - a nejspíše mlhavě - kdo to byl Josef Bartončík. Byla to první "velká polistopadová aféra" člověka, který byl těsně před volbami obviněn ze spolupráce s StB. Jakožto předseda kandidující Lidové strany ji svou aférou značně poškodil. On sám nikdy svou spolupráci nepřiznal, i když důkazy, že tak činil mezi svými spolustraníky v 80. letech minulého století byly celkem přesvědčivé. 

Od té doby se objevilo značné množství dalších podobných případů, které byly velmi vděčné v situacích obecně známých osob. Namátkou lze vzpomenout na herce Jana Kanyzu či Jiřinu Bohdalovou. Ti i další méně známí poté museli vyvinout úsilí k očištění svých jmen u soudu, který ve finále potvrdil, že jejich zápis v seznamech StB byl protiprávní atd. Někdy se obviněný očistil, jindy nikoliv. Nicméně - jak je zvykem nejen u nás - onen plivanec na jmenovaném již ulpěl a nikdo a nic nepomohlo se ho zbavit bez ohledu na případnou vinu či nevinu.

I sama soudní řízení při očišťování osob nařčených ze spolupráce s StB nepostrádala jisté kouzlo a to zejména v situacích, kdy o tom, jestli dotyčný spolupracoval / a na jakém stupni / či nespolupracoval dotvrzoval svým hlasem příslušník Státní bezpečnosti. V těchto intencích je právně nevinen i předseda ANO a ministr financí České republiky. Soudce musel mnohdy vzít v potaz svědectví člověka, jehož mravní profil by v normálním státě stačil na trvalou eliminaci jedince do nějaké pastoušky mimo civilizaci. 

Karel Srp je ve stejné pozici. Sám o sobě tvrdí, že je zcela nevinen, že neexistuje žádný záznam jeho vědomé spolupráce s StB, že nikdy nikoho neudal. Proti němu stojí svědectví členů Jazzové sekce, kteří tvrdí opak a mnohé další dokumenty. Věc - tedy jmenování členem Etické komise ČR či jeho zamítnutí může časem skončit opět u soudu, kde může mít hlavní slovo nějaká bezcharakterní zrůda s vysokou výsluhovou penzí. 

Co s tím ? Zdá se, že jediným lékem je čas a přirozený vývoj. Tedy to, že jedinců, kteří si s onou neslavnou StB zadali, bude ubývat, že společnost bude stále méně a méně zajímat fakt, že někdo vědomě práskal na své spolupracovníky či sousedy a to pod vidinou jistých drobných výhod /předpokládám, že těch opravdu zapálených ideologických bojovníků bylo jako šafránu/. Přesto lze tvrdit, že ono dračí vejce StB, které při svém konci zanechalo, má stále i po 25 letech ještě jistý demoralizující vliv na občany, kteří se utvrzují v tom, že být křivákem se může za jistých okolností i vyplatit.