Chvála šuplení

Každý šuplí, já-ty-on-ona-ono-my-vy-oni-ony. Kdo si myslí, že nikdy, pak se mýlí, kdo na tom trvá, tak o hodně přišel a neví, co je život.

Těžko říci, kdo kdysi v minulosti vymyslel stůl. Je docela možné, že už třeba Australopithecus si svou krmi před rozžvýkáním nejprve hodil na nějaký placák, později na kus vyvýšené dřevěné klády. Pravá revoluce však nastala v okamžiku, kdy kdosi vynalézavý a neznámý (dnes nepochybně nositel Nobelovy ceny za přínos civilizaci), přidělal pod stolní desku vysunovací přihrádku. Tím  zahájil novodobou etapu lidských dějin, protože teprve s rozvojem šuplíků se stal život bohatým a opravdovým.

Všichni máme nějaký šuplík, šuplíček, kam začneme, jedva se postavíme na zadní, schovávat předměty rozličného tvaru, váhy a ceny. Je samozřejmé, že obsah šuplíku se mění s časem. Zpočátku slouží k uložení oblíbeného plyšáka, žvýkaček od strejdy, případně první desetikoruny za velkou jedničku v pololetí 1. třídy. 

S přibývajícími léty se obsah šuplíků mění a to jinak u dívek a jinak u chlapců. U mladých desetiletých a mírně - náctiletých slečen je obsah těchto dřevěných schránek plný časopisů pro dívky, z nichž se kření Leonardo di Caprio, u vlastenek Tomáš Klus. První škatulky pudříků, válečky rtěnek zvlášť pronikavé vůně a lepivé konsistence, které se po neopatrném doteku zbavíte po 2-3 dnech (a to ještě ne zcela), prstýnků a řetízků, na kterých visí delfínci, pavoučci, u drsňaček ocelová lebka.

U chlapců lze nalézt načaté krabičky Chesterfieldek (solidní zdroj pro otce kuřáky, protože syn si nemá kde stěžovat, že mu cigára ubývají nějak podezřele rychle), sem tam ještě u některých zastydlejších pěkný model BMW z pumpy za fotrovy body za naftu. V dřívějších dobách se tu a tam v šuplíku mladých uhráčků objevil časopis s fotografiemi dam, jejichž poloha a kritický nedostatek ošacení přinášel jednak užitečné informace do budoucna a jednak milé rozrušení při předstíraném studiu logaritmů.

Obsah šuplíků se tak nějak začíná stabilizovat po 20. roce věku. Ony dívčí časopisy jsou vyměněny za knihy o zaručených dietách, exotických receptech na jídla, která normální člověk vysloví až napotřetí, v ojedinělých případech střihy. Doba svazečků milostných dopisů nápadníků jsou bohužel již reliktem prošlého století. Pudr, brože, řetízky zůstávají. U mladých mužů mizí kuřivo, protože jej lze nosit veřejně (a kdo by měl mít pořád chuť a výdrž futrovat otcův chtíč), hanbatý časopis je vyměněn za sadu krabiček s pánskou ochranou a ony desetikoruny jsou nahrazeny hrstmi drobásků, které jsou později směněny u rodičů za bankocetli, s níž se jedině lze vytasit u baru při nákupu Jacka Danielse. Rovněž se tam dá nalézt pánská pleťová voda, kterou si eféb potírá před rande krk a podpaží. 

Tak jako jsou prokazatelně nezaměnitelné otisky prstů u jedince, existuje jednoznačně neopakovatelný obsah šuplíků. Při jejich detailním rozboru již netřeba uvádět své curriculum vitae. Důležité listiny, doklady o původu jedince a věcí jím nabytých se mísí se starými CD oblíbených filmů, pohlednicemi od přátel, různě velkými krabičkami, v nichž lze nalézt nevyhoditelné cetky z pubertální etapy, stejně jako pozvánky na sraz rozličných uskupení či předměty, jež jsou zcela neupotřebitelné, ale s jistým intimním vztahem, bránící jejich recyklaci v OZO. 

Každý správný šuplíkář postupuje při tvorbě obsahu zcela identicky, tedy ukládá na původní vrstvu staršího data novou, takže při případném průřezu by tvar obsahu šuplete jevil stejné vrásnění jako skály pod Barrandovem. V žádném případě nelze postupovat stylem zahrádkáře kompostéra, který čas od času, prohazuje jednotlivé vrstvy, čímž zcela neguje tolik potřebnou kontinuitu. Případné hledání ztracených věcí se v tomto případě stává neurotizující činností, protože šuplíkář zcela pozbyl půdy pod nohama, je psychicky vyveden z míry a schopen šmahem zničit letité dílo vyklopením šuplíku na zem.

Existuje i zatím málo popsaný jev, kdy se v šuplíku díky mísení objevuje nová kvalita. Kdysi tupená akademička SSSR Olga Lepešinská, která dokazovala, že živé vzniká z neživého, by měla být vzata na milost i západními pochybovači. Autor tuto překvapivou reinkarnaci sovětského objevu dokládá zjištěním, že jeden zvlášť utajený šuplík, který byl otevřen po cca 3-4 letech, obsahoval slušnou kolonii pavouků, která tam při zakládání siláže rozhodně nebyla. 

Šuplení je typicky domácí činnost. Nikoho by nenapadlo, aby při krátkodobém pobytu v hotelu (jenž rovněž skýtá možnost umístit materiál do šuplíků) dával do těchto schránek cokoliv zásadního, pokud vůbec něco. Maximálně se tam uschová láhev Fernetu před pokojskou, která by mohla tímto způsobem kompensovat svůj trudný úděl denní sysifoské šichty. Doma je naopak šuplení krokem častým, zásadním a prakticky denním. S jistou nadsázkou lze říci, že kdo nešuplí, není vlastně doma.

Čas, strávený šuplením, není ztracen. Naopak přináší radost jednak při ukládání vyjmenovaných předmětů, které se nemusejí vyhodit a kterým dává velkou šanci, že budou v budoucnu nalezeny. Druhá radost přichází po čase, kdy jedinec, ne nepodobný panu Schliemannovi v Tróji, pomalu odkrývá jednotlivé vrstvy se snahou je nepromíchat, částečně katalogizovat a nalézt onen zatracený a ztracený dokument, v němž se zavázal, že bude sdílet stůl i lože s jedinou osobou, případně ve vyšší vrstvě siláže, že už s ní opravdu nemá nic společného. 

Nebo že nemusí být zase očkován proti tetanu. Nebo ...no doplňte si sami.