Chvála navigaci

V Respektu byl před dvěma týdny zveřejněn článek, v němž autor připisuje ženám lepší schopnost orientace, než která je u mužů. Není většího omylu.

Ve zmíněném článku pan Jiří Sobota uvádí, že jde o vlastnost ryze fylogenetickou, neboť muži v rámci lovu potravy /a rovněž vyhledáváním samic/ musí zvládat podstatně větší prostor, zatímco ženy - sběračky plodů a kořínků, nutných k obživě dětí a své - byly nuceny pátrat po menším okruhu, který však měly tím pádem lépe zmapován.

Pokud by toto platilo v absolutní rovině, pohyboval bych se dodnes svým prvním vozem Škoda 105 kdesi v oblasti Apeninského poloostrova, nejspíše řádně vyhladovělý a připomínaje středověké tuláky bych raboval kontejnery. V roce 1992 jsme totiž vyrazili na naši první "objevnou" výpravu, tedy bez přesného určení místa pobytu a jeho délky. Jak si pamětníci jistě vzpomenou, v onom typu samohybu /který neměl nic z dnešního rozmazlujícího vybavení/, navíc vydávajícího rozličné zvuky, které jenom vlastník měl schopnost rozeznat, který je závažný a který lze pominout, nebyla už vůbec navigace. Vše řešily draze zakoupené autoatlasy, kde však místo pečlivě zakreslených cest byly mnohdy velmi roztodivné siločáry, jež sice byly graficky velmi pěkné, avšak tak říkajíc na nic.

Navíc, v místech, kde se cesty dělily, nebyl čas zastavit a provést důkladnou rekognoskaci terénu za použití buzoly. Houkající neurotici, kteří se náhle objevovali i na naprosto opuštěných křižovatkách v obcích o maximálně desítkách obyvatel a nutili mne popojet někam, kde nebyl ani výhled ani možnost se otočit a napravit navigační omyl, pronásledovali mou Škodu aby pokračovala dále do neznáma, takže si člověk vždy připomněl onu legendární úvodní větu ze seriálu Star Trek, kde se říká, že se kosmická loď Voyager pouští do míst, kde ještě nikdy nikdo nebyl.

Situaci jsem zpravidla řešil předáním mapy své ženě, která neustále - s atlasem na kolenou - vyslovovala rozkošně názvy italských obcí, zpravidla však těch, které jsme již dávno minuli. 

Od té doby se v naší rodině tradují některé historické výroky:

"Ta mapa je úplně blbá"

"Podle mapy bychom měli být v Bologni" /šlo o malou obec Occhiobello, kde byla otevřená jediná malá kavárna a kde jsme byli nepochybně první Češi od dob Romula a Rema. 

"Když mi nevěříš, tak si to najdi sám" /většinou ukončení zhruba hodinových debat, když jsem celkem správně namítal, že z daleka viditelný a v lautrrovině čnící vodojem objíždím již potřetí, samozřejmě pokaždé z jiné světové strany/.

Zakoupení auta s navigací učinilo konec debatám a návrhům na rychlý a férový rozvod. Milý hlas určující směr další jízdy na estakádě, kde se v několika vteřinách nabízelo zhruba osm dalších směrů, znamenal konec manželských rozmíšek a rovněž umožnil dostat se do místa určení a nalezení hotelu o cosi dříve, než těsně před půlnocí. 

Přesto dodnes nezapomenu vyděšenou tvář italského rolníka v Asissi, když jsme na pokyn naší "milostpaní" z reproduktoru projížděli přesně dle jejich pokynů jeho dvorem mezi ustájenými kravami a polní technikou. Rovněž neustálé nabádání po překročení polské hranice na dálnici, abychom ihned zahnuli doleva, kde byla zhruba 10 km nepřetržitá linie svodidla, neznamenala posílení důvěry v podobný institut. Když jsme jednou - opět na radu vemlouvaného hlasu -  dojeli nějakou polní cestou k závoře, za níž byl již jen terén, připomínající krajinu okolo Verdunu po dělostřelecké přípravě, museli jsme se vrátit ke kombinovanému způsobu přesunu. 

I když se traduje, že žena při přemýšlení má zapnut pouze jediný kanál, takže další informace není schopna jak přijímat tak i vysílat, musím - a rád  - připustit, že kde o zatím nejlepší způsob, jak se vyhnout místům, po nichž zásadně netoužíme. Na rozdíl od žen je muž vybaven schopností slyšet i více hlasů, takže ono stereo umožní řidiči rychlou a bezpečnou reakci. Od té doby se v cizině méně bojím.

Přesto mne nedávno má žena překvapila, když na jedné podobné cestě pronesla - rovněž památnou - větičku: "Ale ona to bez té navigace nebyla aspoň taková nuda".