Vánoční poselství

Když v únoru tohoto roku Rusko vojensky napadlo Ukrajinu své domy a byty opustilo asi deset milionů Ukrajinců, z toho kolem šesti milionů lidí, většinou žen a dětí hledalo pomoc a bezpečí v zahraničí. Lidé napříč Evropou nabídli pomoc a připravovali ubytování pro válečné uprchlíky. Uklidili, vybavili a připravili jsme do té doby neobydlené prostory fary. První běženci k nám přicestovali už začátkem března a postupně docházelo k obměně. Koncem dubna k nám došly tři ženy s šesti dětmi, přičemž nejmladší bylo jen tři měsíce staré. Před tím, než Putin spustil „speciální operaci“ si žily spokojeně, měly domy, práci a hospodářství a nevěřily, že by na ně Rusko zaútočilo. Julia vzpomínala na začátek války: „Když jsme poslouchali v televizi asi dva dny před začátkem války našeho prezidenta, že se na nás Rusko chystá zaútočit, tak jsme si mysleli, že se zbláznil! Za dva dny už k nám proudily ruské tanky a začaly létat rakety. Ze strachu o své děti jsme sbalily nejnutnější věci a jely pryč. Vůbec jsme nevěděly kam. Ale hlavně pryč, do bezpečí. Tři dny jsme cestovaly s šesti dětmi mnoha přestupy a nevěděly jsme ani kam a bylo nám úplně jedno kam. Po třech dnech cestování jsme se dostaly do Olomouce, následně do Brna, pak nás hasiči převezli do azylového centra v Kunčicích u Starého Města (Jeseníky). Za pomoci kamarádky Oleny jsme nakonec po měsíci žití v provizorní ubytovně našly bezpeční a teplo na místní faře. Za to chceme moc poděkovat. Všechny zde máme práci, děti školu, ale stesk po domově a touha podpořit své muže je silnější než bezpečí u vás.“

Návrat

Všechny tři rodiny odjely 16. listopadu domů. Zaměstnavatelé Táni a Margarity je požádali o návrat do práce a Julie zde nechtěla zůstat sama. Rozhodly se navzdory tomu, že Rusko od 10. října provádí raketové útoky s cílem zbavit lidi na Ukrajině elektřiny, pitné vody a tepla. Po útěku ruských hord z Chersonu odpálilo 15. listopadu na civilní infrastrukturu 100 střel. V půli listopadu teploty u nich doma klesaly na - 5°C. V zimě mráz dosahuje - 30 °C.

Spolu s vytlačením ruských okupantů od Izjumu ustalo přímé odstřelovaní jejich vesnice. I když nebezpečí stále hrozí. Bydlí totiž u železnice, která může přilákat nějakou raketu. Když jsem s nimi poprvé mluvil o návratu, říkaly, že vodu vezmou ze studny, topit budou dřevem a elektřina snad někdy půjde. Proto jsme jim nakoupili hlavně svíčky, které jsou na Ukrajině nedostatkové (z informací Julie, se kterou jsme ve spojení víme, že neustále dochází k výpadkům proudu, internetu). Jak za tohoto stavu funguje zdravotnictví a další služby je ve hvězdách.

Vedle zájmu zaměstnavatelů, stesku po rodné zemi, obav o své domy (opravdu nebydlí v zemljankách, jak jsem od některých slyšel) a hospodářství (Rita s mužem mají ještě 80 včelstev), svoji roli hrála i další věc. Všechny v Česku sice byly zaměstnané, ale…. Například Margarita, měla na Ukrajině odpovědnou práci na železnici, která ji chyběla. Jak poznamenala, když udělá chybu, čeká ji vězení. Podobně se cítila i Táňa, laboratorní technik, hlídající kvalitu produkce v zemědělském podniku. Neměli bychom se proto nad nikoho povyšovat. Nikdy nevíme, co dělá, co umí a kolik vystudoval škol. Ostatně každý, kdo poctivě pracuje, si zaslouží úctu, a ne aby se nad ním ohrnoval nos. Ať je to sečení trávy, prodej buřtů nebo práce na stavbě.

Vydrželi bychom totéž?

Pro mě jsou Táňa, Margarita, Julie a jim podobné hrdinky. Ženské, které nikdy nebyly za hranicemi Ukrajiny, bez znalosti cizí řeči, cestovaly samy s malými dětmi přes půl Evropy. Nevěděly, kam jedou, co je čeká a mohly jen doufat v pomoc cizích lidí. Kolik z nás by toho bylo schopno? Bez pasů, po hodinovém balení, protože už slyšíte střelbu z děl a na mobilu čtete zprávy o zvěrstvech blížících se okupantů. Představte si sebe nebo své blízké. Vezmete děti do jedné ruky, kabelu do druhé a odjedete teď hned třeba do Bulharska? A po cestě se díváte na právě prolétající střelu s plochou dráhou letu a nevíte, jestli druhá nepadne k vám na nástupiště. Nic z toho, co zažily, nesmí být v 21. století tolerováno bez trestu.    

Získáme a nic neztratíme

Pro mě osobně je podpora Ukrajiny, vedle hlediska lidskosti a humanity, nejlepší investicí do obrany i budoucnosti Česka. Čím více bude Rusko oslabeno, tím se Evropa, a tedy i Česko stane bezpečnější. Takže ne naivní nadšení, ale vlastní sobecký zájem, je hnacím motorem podpory Ukrajiny. Péčí o ženy a děti umožňujeme, aby ukrajinští vojáci a vojačky, mohli s plným nasazením bojovat. Že to něco stojí? 100 000 válečných uprchlíků pracuje a vrací tak počáteční pomoc. Podle statistik služby českého státu čerpají podprůměrně. Počítat ale v tomto případě dáti/dal je stejné, jako počítat kolik mě stojí voda, kterou sousedovi hasím dům. Je to nechutné a zbabělé. Staré „sovětské“ zbraně za 4,4 miliardy korun, které Česko darovalo Ukrajině, nám z 80 procent proplatila Unie. Stydím se, že to nebyl v plné výši dar. Další vojenský materiál za 40 miliard korun vyvezly na Ukrajinu české obchodní firmy. Takže ano, i Česko na této válce vydělává. Zažíváme sice ekonomické problémy, ale ty postihly celý svět. Byly vyvolány Putinem a jeho válkou a nikdo před nimi není imunní. Stačí se podívat na ruského kolaboranta Maďarsko. Potápí se do hospodářských problémů a od Evropské unie, na niž štěká, současně škemrá peníze. Přitom Orbán ví, že z Kremlu nic podobného nedostane, a bájný levný plyn a ropu již vůbec ne.

Názor nemění realitu

Pořád jsem si kladl otázku, proč se v názorech ohledně války na Ukrajině, ale i dalších věcech tak moc lišíme. Pochopil jsem při adventním setkání v neděli 27. listopadu. Před rozsvěcením vánočního stromku na návsi mluvil starosta naší obce a děkan spravující místní farnost. Jejich projevy, až na pár výjimek, od samého začátku nikdo neposlouchal. Lidé v hloučcích, otočení zády k řečníkům, se naprosto volně bavili mezi sebou. Kakofonie hlasů, hukot davu, bylo to děsivé. Jak vidět, nikdo není hoden pozornosti. Na rozdíl od babylónského zmatení jazyků mluvíme sice stejnou řečí, ale nenasloucháme si. Proto má každý svoji pravdu, etiku, morálku. Jenže vražda je vraždou, ruská agrese agresí, mučení mučením, genocida genocidou, ruská bída bídou, a to úplně nezávisle na názoru kohokoliv z nás.

Buďme hrdi, že jsme jako již mnohokrát v našich dějinách nekapitulovali a oponujeme zlu, že se můžeme Rusku „odvděčit“ za totalitní nákazu z roku 1945, za okupaci v roce 1968, za čtyřicetileté hospodářské rabování naší země. Zkusme věřit v pravdu a dobro, dívejme se na svět pozitivně, brzděme naši domýšlivost, nechtějme se mstít za problémy v našich životech podporou Ruska. Otevřeme svá srdce a pomáhejme. Je to krásné.