Stát a obce hýčkají ruské propagandisty

V Česku čekají na odstranění tisíce soch, pomníků, desek falšujících historii a posetých propagandistickými symboly ideologie nepřátelské k lidským právům. Rusům a jejich spojencům současně připomínají „toto je naše, ruské“.

Bezpečnostní a informační služba (BIS) ve veřejné zprávě za rok 2017 upozornila, že „moderní dějiny vyučované ve školách jsou de facto jejich sovětskou verzí. …..To tvoří základ pro současné ruské vlivové operace všeho druhu a tedy i hybridní strategie“. Tato pouhá poznámka pod čarou na straně 7 tehdy vzbudila ve společnosti velký ohlas. Aktivovala se celá ruská dezinformační scéna, od posledního pěšáka až po rezidenta Miloše Zemana. A nedejme se mýlit použitými výrazy, slova ruské a sovětské znamenají totéž. Rusko se v letech 1922-1991 pouze převléklo za Sovětský svaz, podstata režimu byla a je stále stejná.

Od zmíněného roku 2017 jsme se dozvěděli, že nacistická vojska z Prahy nevytlačila sovětská armáda, ale sami Pražané s podporou Ruské osvobozenecké armády generála Vlasova, který bojoval proti Stalinovi. Dále byl odstraněn pomník neosvoboditele Koněva. No a v Dobříši konečně letos přemístili na hřbitov pamětní desku, která nese nápis „zde padl v boji proti fašismu“. Má jenom "malou" chybičku, sovětský voják, zřejmě v opilosti, dávno po skončení války vypadl z náklaďáku a sám sebe zabil. V budoucnosti radnice hodlá napravit její text na „tragicky zahynul“. Není to ale stále málo?  

Třeba na 29 kilometru D 2 ve směru z Brna na Břeclav ční zpupně nad krajinou, jako někde ve střední Asii, „ruský“ tank. Hýčká si jej zastupitelstvo obce Starovičky. Dokonce i tzv. Putinovi Noční vlci se zde v roce 2018 zastavili. A opět jde o lež. Žádná bitva hodna toho jména se místě neodehrála, tank byl vyroben v Československu po roce 1945 a jeho instalace proběhla za nejtužší normalizace v roce 1975, 30 let po válce. A světe div se, po Česku stojí sedm dalších ocelových monster.

V Česku jsou tisíce soch, pomníků, pamětních desek falšujících historii a posetých propagandistickými symboly ideologie nepřátelské ke svobodě a lidským právům. Nacházejí se skoro v každém městě i vesnici. Vznikaly již za protototalitního režimu III. republiky (1945-1948), ale největšího rozšíření se jim dostalo po roce 1948 s nástupem komunistů. Ti je potřebovali k oslavě svého protektora, Sovětského svazu. Právě od něj odvozovali vlastní moc. Při vynucených „poutích“ se v těchto „svatyních“ lidé museli klanět okupantům a režim jim tak lámal hřbet i charakter. Naopak pro Rusy tyto pomníky představují teritoriální značky ruské sféry vlivu. Úplně stejné, jako když si pes občurává své území. Připomínají „toto je naše, ruské“, jsou to v kameni, betonu, bronzu „zvěčnělé“ symboly imperiálního práva na nadvládu nad daným územím. Nejde o nic nového pod sluncem. V carské době Rusi budovali v porobených zemích pravoslavné kostely. Ukázkovým případem je osud chrámu Alexandra Něvského ve Varšavě, postaveném v letech 1894-1912. Podle ruského generála a guvernéra tehdejšího Polska, budova se měla stát manifestem rusifikace země. A není tedy divu, že po získání samostatnosti jej Poláci v letech 1924-1926 zbourali. Navzdory tomu, že šlo o kostel a v Polsku je víra hluboce zakořeněna.

Velice paradoxní, nepochopitelné je odlišné vnímání nacistických a bolševických symbolů, a to ze strany veřejnosti i orgánů činných v trestní řízení. Přitom jediný rozdíl mezi komunismem a nacismem byl ten, že rudí zlikvidovali více lidských bytostí a západní Spojenci neosvobodili žádný ruský koncentrační tábor, aby svět viděl, jak vypadá „ruskij mir“ (v překladu ruský svět). Nejde o nějaké přepisování historie. Ruský bolševismus byl vražedný, potlačoval základní lidská práva. Bylo tomu tak v roce 1945 a platí to i dnes. Argumenty o nutném vděku Sovětskému svazu za odstranění nacistické okupace a za instalaci nacionálně socialistického režimu Eduarda Miloševiče Beneše, který v roce 1948 jeho zásluhou plynule přešel v komunistickou diktaturu, jsou pouze odváděním pozornosti. Fandové komunismu a totalitního Ruska tím chtějí bránit ruské propagandisty rozlezlé po městech a vesnicích.   

Situace se dnes má tak, že potetovanec se svastikou na přirození se musí mít na pozoru před policií, ale srpy a kladiva nerušeně hyzdí veřejný prostor a propagují nesvobodu. Nehledě k tom, že dnes tyto symboly užívá Rusko při vraždění na Ukrajině. Srpy a kladiva, stejně jako hákové kříže nemají na pomnících 2. světové války, co dělat, notabene když jsou ve vlastnictví veřejných institucí. Je třeba naplnit zákon a zahájit trestní stíhání všech zastupitelů a dalších odpovědných osob, kteří tolerují propagaci hnutí potlačujících práva a svobody člověka. Dříve to byly symboly třídní záští a dnes hlásají rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou zášť a ruskou nadřazenost nad celým světem. Pokud se k „pomníku“ nikdo nehlásí nebo vzpurníci nebudou chtít toto odstranit, nechť to provede přímo stát.  

I v dalších ohledech potřebuje veřejný prostor úklid. Hroby patří na vojenské hřbitovy, kde se vzdává úcta k padlým. A ani na německých vojenských hřbitovech nejsou na pomnících svastiky. Všechno ostatní ať zamíří do muzeí, panoptik bolševismu nebo je posláno východ, za v roce 1991 odsunutými kontingenty sovětských vojsk. Demontáží propagandistické, dezinformační veteše je třeba umenšit vliv Ruska, a jak se píše ve zprávě BIS z roku 2017, odstranit „základ pro současné ruské vlivové operace všeho druhu a tedy i hybridní strategie“.