Co získáme, když přestaneme podporovat Ukrajinu?

Proč zastánci tzv. upřednostnění českých občanů nemají odvahu říci vše naplno? Kdyby ukončení podpory Ukrajiny a podvolení se Putinovi vedlo k nižším cenám plynu, pohonných hmot, chleba a rohlíků, byli by spokojeni? 

Hodně lidí nesouhlasí s tvrzením, že Rusko je ve válce se Západem. Po formální stránce není ve válce ani s Ukrajinou, alespoň jí nevyhlásilo, jak se to dělalo za starých dobrý časů. Rusko proti svým nepřátelům vede speciální operaci a škodí kde jen může. Na Ukrajině, kterou jsme nechali na pospas a kde mu jakž tak stačí síly, vraždí a ničí. Na Západ chráněný NATO si  vojensky netroufá, tak zde šíří lži a snaží se jej politicky i ekonomicky destabilizovat. Místo raket a bomb používá energetické suroviny, ale je to ta stejná válka. I sanace škod po nějak příliš rychlém pádu Sberbank můžeme přičíst k válečným ztrátám. Snad již probíhá šetření, co se v bance dělo před zahájením války 24.2.2022.  

Vše co se v ekonomice děje, je důsledek přípravy Ruska na válku nebo souvisí s jejím průběhem. Rusko na podzim roku 2021 cíleně vyvolalo nedostatek zemního plynu, tím že zastavilo jeho prodeje  na spotovém trhu a plnilo pouze dlouhodobé kontrakty. Následně Unie zjistila, že si Gazprom objednal (zablokoval) kapacitu evropských zásobníků plynu, ale nenaplnil je. V reakci nastal růst cen energií a dostavily se první krachy překupníků s energiemi. Ruský útok proti Ukrajině, zahájený 24. února 2022, změnil nervozitu trhů na hysterii. Současně měl i reálné hospodářské dopady. Vedl k ukončení výroby podniků na Ukrajině, přerušení silniční a železniční dopravy a blokádě přístavů ruským loďstvem.

Rusko využívá našeho zvyku na život v přepychu. Jeho omezení u některých lidí vyvolává nepříčetnost a ti se stávají bojovníky za Rusko. Dnešní ekonomické problémy a válka na Ukrajině představují dvě strany téže mince, ale hodně lidí to není schopno pochopit. Místo demonstrací za vojenskou pomoc Ukrajině. Její vítězství může zastavit nastupující ekonomický marasmus, protože s velkou pravděpodobností by Putin ztratil „flek“. Mocenské pohyby v Kremlu mohou vést i rozpadu Ruska a nově vzniklé subjekty by se mohly přetrhnout, aby dodaly co je potřeba. Místo podpory války však ruští kolaboranti útočí proti vlastnímu státu. V důsledku všech těchto okolností se schyluje k velké hospodářské krizi. Existují dvě možnosti, jak na problémy reagovat.

První řešení jde shrnout slovem podvolení v podobě zastavení vojenské, humanitární, ekonomické podpory Ukrajiny, zablokování dopravy zbraní přes území Česka a slibu Putinovi, že na úrovni Unie žádné další sankce nedovolíme přijmout. Můžeme jít ještě dál než Maďarsko a Německo. Přestaňme sankce dodržovat, požádejme Rusko o návod, jak učit historii a ať nám dodá dvě stě soch Koněvů a tři sta druhoválečných tanků pro vybudování nových ruských imperiálních svatyní. Vedle těch, které dodnes hyzdí Česko (tanky na pomnících v Česku, třeba na 30 km u D2, kde si jej hýčká obec Starovičky). Pomozme Rusku s odbytem v „Malorusku“ náhle objeveného obilí, zaveďme na školách ruštinu jako povinný cizí jazyk, vystupme z Unie, NATO a pozvěme k nám ruská vojska. Kdyby tato taktika spojená se škemráním u Putina vedla k levnějšímu plynu, pohonným hmotám, rohlíkům a chlebu, byli by proruští příznivci spokojeni? Naplnilo by se tímto volání po upřednostnění českých občanů? Každá zmínka o tom, věnujme se našim občanům tak zakrývá myšlenku, prodejme Ukrajinu, ale svoji suverenitu za plyn. Proč se v roce 1940 nedomluvili Angličané s Adolfem Hitlerem?  Ano, košile bližší než kabát, ale jde vůbec na kolaborantských cenách surovin z Ruska založit dlouhodobou perspektivu? Případ Běloruska ukazuje, že nikoliv. Spolupráce není pro Rusko nikdy dostatečné a požadavky agresora se stupňují až do úplného podřízení (pohlcení).    

Druhá cesta je začít opravdu pomáhat Ukrajině k porážce Ruska. V Unii jsou státy, jako Německo, Francie, Itálie, které k válce na Ukrajině přistupují jako k bojům někde v africkém Kongu. Je třeba veřejně, na úrovní vrcholných politiků mluvit o jejich kolaboraci s Ruskem a vystavit je obecné hanbě. Nejen Maďarsko, ale i Německo nerespektuje evropské civilizační hodnoty. Že by to znamenalo roztržku v jednotě Západu? Vždyť neexistuje, jenom se všichni ostýchají o tom mluvit. Berlín také nese lví podíl na energetické závislosti Evropy na Rusku, která Česko přivádí k hospodářskému kolapsu. A ještě má tolik drzosti, sabotovat snahu o nápravu jeho omylů pomocí vojenských prostředků. V podstatě zažíváme reinkarnaci paktu Molotov-Ribbentrop v podobě porozumění Scholz-Putin o tom, že Ukrajina patří Rusku. Po analýze všech veřejně vyřčených a nesplněných slibů kancléře Olafa Scholze je zřejmé, že na 99 procent by Německo (stejně jako Turecko), nesplnilo článek 5 smlouvy NATO. O nějaké společné obraně si Polsko či Pobaltí může nechat jenom zdát. Aliance je po smrti, jako vojenská síla připadají do úvahy pouze Velká Británie a Spojené státy. Ostatní členové jsou pouze do počtu nebo spíše na obtíž.

Západ vůči válce na Ukrajině uplatňuje taktiku Homera Simsona, který se v ringu nechal mlátit do hlavy tak dlouho, až soupeř odpadl. Mohl sám uvolnil koridory do ukrajinských přístavů a chránit lodě i přístavy před odstřelování i snahou o ruské vylodění. Třetí svět by viděl, že jeho osud, potravinová bezpečnost, není Západu lhostejná. Místo toho vše nechal na libovůli Putina a tureckého „sultána“. Nejhorší, že stejnou pasivitu ordinuje nedostatečnou vojenskou podporou i Ukrajině. Zřejmě čeká, až Rusku dojdou rakety, dělostřelecké náboje a kulky na zabíjení civilistů.