Česko musí disponovat jadernými zbraněmi

Jsme připraveni hrát vabank způsobem „raději radioaktivní než ruský“? Nebo v zájmu osobní existence a „životů“ našich blízkých akceptujeme ruskou okupaci, přikrčíme se a budeme doufat, že za 40-50 let se zbavíme otroctví?

V souvislosti s ruskou agresí proti Ukrajině je třeba diskutovat o dříve nepředstavitelných věcech. Mám na mysli vlastnictví jaderných zbraní a také strategii jejich nasazení. Ano, jejich šíření bude jeden z důsledků současné války a Česko by nemělo stát stranou.

Velká Británie, Spojené státy, Francie, spolu s Ruskem a Čínou poskytly v roce 1994 Ukrajině v tzv. Budapešťském memorandu bezpečnostní ujištění. Výměnou za to se vzdala jaderných zbraní zděděných po rozpadu Sovětského svazu. Není podstatné, že se nejednalo o řádnou mezinárodní smlouvu. Slib je slib. Teprve po dvou letech války Ruska proti Ukrajině, po desítkách tisíc mrtvých, stovkách tisíc zmrzačených a vyhnaných, po škodách ve stamiliardách dolarů, alespoň Francie ústy prezidenta Macrona rétoricky nevylučuje přímý vojenský zásah. Jenže, kdyby si Ukrajina ponechala jaderné zbraně, nic z toho by nenastalo.

Letos v listopadu bude zřejmě zvolen do prezidentské funkce Donald Trump, který již dnes „vládne“ Spojeným státům. Ostatně to dokazuje blokace vojenské pomoci Ukrajině. Podle všeho Spojené státy po jeho inauguraci opustí spojence a přestanou být leaderem svobodného světa. Zatím se nikdo neodvažoval pomyslet na horší variantu vývoje. Navzdory zatažení Spojených států do izolace by Donald Trump mohl chtít dál rozhodovat o světě. Ve svém nekonečném narcismu je schopen s Putinem uzavřít podobný „deal“ o vymezení sfér vlivu, jako byl pakt Hitler-Stalin (resp. Molotov-Ribbentrop). Jeho slova v probíhající prezidentské kampani: „Ne, neochránil bych vás (spojence v NATO). Ve skutečnosti bych je (Rusy) povzbuzoval, ať si dělají, co k čertu chtějí,“ lze přeložit následovně. Donald Trump, samozvaný ředitel Zeměkoule, bez ohledu na závazky plynoucí ze smlouvy o Severoatlantické alianci (NATO), si podle své libovůle osobuje právo někoho pozdvihnou, jiného srazit do prachu a předhodit ruským hordám. Pro zajímavost, k aktivace článku 5 o kolektivní obraně došlo pouze jedinkrát, po útocích na Světové obchodní centrum v New Yorku 11. září 2001. A nebylo to na žádost evropských „bezpečnostních parazitů“, za něž nás považuje Donald Trump, ale na popud Spojených států. Vojáci z Evropy následně bojovali a umírali spolu s Američany v Iráku i Afganistánu.

Počítejme i s tím, že Spojené státy se promění nejen v pasivního diváka ruského útoku na Evropu, ale možná v dalšího nepřítele. Snad je našem kontinentě dostatek zásob štěpného materiálu i kapacit na výrobu jaderných zbraní. V této situaci zanechme veškerých nadějí na bytnění sociálních jistot. Obrana před vnějším nebezpečím představuje primární úkol státu, dávky, dotace a důchody jsou zbytné.  

A zde se dostáváme k meritu věci. Pokud by v konvenčním střetu hrozilo obsazení ruskými vojsky státům Pobaltí, Skandinávie, Polsku, Česku nebo by došlo k jadernému napadení, měly by mít možnost použít jaderné zbraně (vlastní nebo sdílené od USA). V tomto ohledu se nelze spoléhat na jakékoliv smlouvy. Delegovat jaderné bombardování na Francii, Velkou Británii, prostě na někoho, kdo není přímo ohrožen a očekávat, že se sám vystaví jadernému protiúderu je nesmysl.

Jde ještě předpokládat vstup do války s cílem ochránit či prosadit určité zájmy. Po jaderné válce však neexistuje žádný nositel zájmů, kromě skupin lidí, které náhodně přežily. Takže bránit nějaké politické zájmy pomocí jaderných zbraní není možné. Jediné, co může nastat, je odvetný úder s cílem co nejvíce ublížit útočníkovi (po útoku JZ nebo konvenčními silami zabírající území napadeného). Řešení problému, jak dopravit JZ na území útočníka a zasáhnout jeho městské aglomerace je pouze technický problém. Z toho plyne, že JZ včetně nosičů musí mít k dispozici každá jednotlivá země a ta musí také samostatně rozhodovat o jejich použití.

Zvláště, když součástí útoku agresora může být ultimátum, že proti tomu, kdo přijde na pomoc napadenému, budou použity atomové zbraně. Přesně takto dnes vyhrožuje Rusko spojencům Ukrajiny. Mimochodem, nákupem F-35 získáme i nosič jaderných zbraní (Víceúčelové stíhačky F-35A pro taktické jaderné údery. Inspirace pro 213. letku českého letectva, Armádní noviny). 

Jaderné zbraně jsou ale k ničemu, pokud neexistuje odhodlání k jejich použití. Zde se naskýtá dilema. Jsme připraveni hrát vabank způsobem „raději radioaktivní než ruský“? Nebo v zájmu osobní existence a „životů“ našich blízkých akceptujeme ruskou okupaci? Tak nějak se přikrčíme a budeme doufat, že za 40-50 let se zbavíme otroctví a vrátí svoboda s demokracií? Přistoupíme na poslušné přežívání v ruském „miru“ (světě) a naši „převýchovu“? Jestli někdo 79 let po druhé světové válce stále připomíná plány nacistů s Čechy, tak dnešní genocidní plány Rusů s Ukrajinci, a samozřejmě s každým porobeným národem, jsou na stejné úrovni. Nastal čas přemýšlet o těch nejtěžších otázkách.