Marie, kdybys viděla, jak já na něj vřískala

Zdá se, že nám přestává vládnout zdravý rozum a začíná technika. Může s tím souviset to, že ztrácíme schopnost zastavit se, vcítit a zamyslet? Ztrácíme s přistupem k technologiím a informační přesyceností stud? Nebo se prostě jen mohou lépe projevit slabé stránky našich osobností? Tento příspěvek volně navazuje na předcházející. I v něm hraje téměř hlavní roli záznamová technika v rukou naštvaného rodiče.

Včera jsem si "zavychovávala" a vložila na svůj blog pár řádků o nerozumnosti vkládání osobních informací do prostoru internetu. Internet totiž nezapomíná a vše, co se ocitne na propojených serverech tam může zůstat navždy. Odkaz na článek (to pro pilné čtenáře a deštivý večer) najdete ve spodní části stránky.

Dnes si dovolím na toto téma navázat příběhem paní Ludmily. Ludmila je křehká blondýnka. Znáte ty typy - čtyřicet kilo i s kabelkou, něžné rysy, tichý a medový hlas. Dovedu si ji vybavit pouze načesanou, klidně kráčející na vysokých podpatcích, na sobě něco pečlivě vyžehleného. I téhle jemné dívko-ženě se ovšem povedlo dočasně se změnit v ježibabu. Tady je její příběh.

*****

Manželství se mi rozsypalo na letní dovolené, v září už jsem byla i s dětmi odstěhovaná a zabydlovali jsme se v novém. Klukům bylo v té době šest, chodili do první třídy a nedovedu si představit odlišnější děti než moje dvojčata. Jeden přemýšlivý kliďas, druhý hyperaktivní divoch, který vteřinu neposedí. Kdo máte skutečně hyperaktivní dítě, víte o čem mluvím. Dítě, které neumí sedět ani u jídla. Dítě, které pořád poskakuje, utíká a je schopné se proběhnout i po zdi. Dítě, které vás nenechá vydechnout, oči máte setrvale i na zadku a večer padáte únavou, zatímco váš ďáblík si dělá z postele trampolínu. Tak tohle je Vojtíšek. Hned v první třídě mne rozumná paní učitelka navedla do školního sportovního oddílu, o dva roky později už kluk hrál hokej. Hrál ho hrozně rád a co bylo úžasné - dokonce se tam občas unavil. Neslo to s sebou několik komplikací, pro tento příběh je podstatné to, že sobotní trénink byl v půl sedmé ráno. Vojta vstával v pohodě, ale já bývala naprosto zoufalá a na stadion s ním došla v podstatě poslepu. Právě na stadioně jsem se seznámila se svým přítelem. Prostě jsme se na lavičce postupně dali do řeči a já se na ta sobotní rána snad i začala těšit. O pár měsíců později jsme spolu začali "chodit". Ono to tak nějak vzniklo. Stalo se to zrovna v době, kdy se otci kluků rozpadl vztah a nějak měl tendenci znovu si mne všímat. Asi tak o půl roku později, než jsem si přestala všímat já jeho.

Můj nový vztah měl několik výhod. Dvoumetrový chlap mi dával pocit bezpečí, naučil mne trochu sportovat a měl zásadní skvělou vlastnost. Byl to sport milující skřivan. Zatímco já, sova, jsem se ráno potácela bytem a místo na hokej chtěla jít na operu, on už měl nachystanou snídani a v kuchyni si ZPÍVAL (mimochodem - příšerně). Víkendy jsme obvykle trávili spolu a tak přitel postupně začal s Vojtou chodit na tréninky. Na ten sobotní a později  ho vyzvedával i ze středečního cestou z práce. To začalo vadit tátovi kluků a začal mi vysvětlovat, že mám Vojtu vodit já a vyjasňoval mi, že jsem mizerná matka, která nezvládá výchovu vlastních dětí. Nebrala jsem to nijak vážně, on to byl vždycky trochu ješitný chlap typu "já-mám-pravdu", v podstatě jsem na to byla zvyklá a zůstávala v klidu. Až do jedné středy.

To se "mým chlapům" mířícím k domovu postavil do cesty táta Vojty a začal chtít po mém příteli občanku a ptát se ho, kde vzal to dítě a jakým právem s ním jde a co si vlastně jako myslí, že na něj zavolá policii, protože mu unesl syna. Vojtík, který byl z celé situace tumpachový a nechápal, proč otec křičí a mává rukama, se rozbrečel. Přitel je kliďas, tak ho chvilku užasle pozoroval (později mi řekl, že byl fakt zvědavý, jestli ty policajty zavolá) a pak chtěl odejít. Vojtův táta ho začal tahat za rameno, ale to už Vojtík řval jako by ho na nože brali. A jeho otec fotil a fotil.

Co čert nechtěl, měla jsem takové to divné tušení, co na člověka někdy příjde a s druhým ze synků jim šla naproti. Uviděli jsme je zdálky, doběhli k nim, chvilku mi trvalo, než jsem se v situaci vyznala (to už kluci brečeli oba). Přítel v klidu podal mému bývalému vizitku a prý mu má zavolat, až ho ten amok přejde, že to proberou u piva. Nevěřícně kroutil hlavou ještě pár metrů, ale pak jsme si všichni vyrazili na chvilku na bruslích a ono to nějak přešlo (mne rychle, neb mi to bruslení moc nejde a nad vztekem zvítězil pud sebezáchovy). Kluci se k tomu ještě porůznu vraceli, nějak jsme to vysvětlovali, já otci dětí psala, co to jakože má znamenat...a....

...a za pár dní mi přišel mail. Bylo v něm vysvětleno, jak mizerná jsem matka, která nutí dítě chodit ven s člověkem, který ho trápí a nutí vstávat a po škole sportovat a pak s těžkou aktovkou běžet až domů a že je to jako ale fakt týrání a on to může dokázat a hodlá se obrátit na příslušné instituce a na celou neutěšenou situaci upozornit. Dokazoval fotogalerií. Vojta na fotkách  - brečící Vojta, batoh odkládající Vojta, Vojta s nudlí u nosu, Vojta s bráchou (Vítkem) jak brečí oba, já s nepřičetným výrazem ve tváři hledím do objektivu, přítel s brečícíma klukama...no tak dvanáct - patnáct fotek. Byly umístěné ve fotogalerii na volně přístupném serveru a v mailu byl odkaz. V seznamu adres byli naši společní kamarádi, moje i exmanželova rodina a nejspíš každý na koho si vzpomněl.

A do mne vjeli všichni čerti. Sedla jsem na kolo (dodnes netuším proč právě na kolo a ne do auta) a jak jsem byla v teplákách a triku jsem vyrazila za bývalým manželem do kdysi našeho bytu. Opřela jsem se mu o zvonek a zvonila a zvonila a zvonila. A když mi otevřel, tak jsem ječela a ječela a ječela. Na celý barák. Nebudete tomu věřit, ale vtáhle mne do bytu (Lído, nedělej ostudu) a já ječela dál (já že dělám ostudu? Já věším fotky po netu a šířím prachsprosté lži?) Po čtvrthodině amoku jsem najednou byla naprosto vyčerpaná a svezla se po zdi na podlahu. To už mi ale volal přítel, že čeká autem před domem a abych s ním jela domů. S exmanželem ještě stihl domluvit, ať mi schová kolo, kterým jsem prostě mrskla na trávník.

Když tohle někomu povídám, nevěří mi. Nikdo jiný mne v zásadě neslyšel křičet a dneska vlastně netuším, kde se to ve mně vzalo. To ty fotky a ta nesmyslná historka.

Tehdy to dopadlo dobře. Přítel se mi stavoval pro kolo a chlapi se nějak domluvili. Fotogalerie z netu zmizela, pár dotazů jsem přežila, na malér se zapomnělo. Vojtův hokej jsem časem vzala na milost, už je na sportovní škole. A postupně mu začal fandit i jeho otec. A tak ho na ranní tréninky vozí s přítelem na střídačku. Ne, že by spolu chlapi chodili "na jedno", ale normálně se snesou a co se týče hokeje, dokážou se i domluvit. Oni to prostě muži asi zas tak moc neřeší.

No a já s Vítkem stihnu konečně i to divadlo.

(Autorská poznámka závěrem: Tímto bych si téma "vliv technologií na rodičovské konflikty" dovolila prohlásit za uzavřené.)

Odkaz na související předchozí článek: Oprav mi tam hrubky a hoď to na blog