Pod ořechem

Ořešák byl odjakživa důležitý strom. Jeho koruna přináší stín, kořeny odvedou vodu od základů domu, oříšky provoní vánoce. Ve stínu ořechu se v létě obědvá a večer zpívá s kytarou, na lavičce se řeší věci lehounké i vážné. Ořešák na naší zahradě je přesně takový. Pan strom, střed zahrady, střed našeho malého světa. Pod ořechem se i u nás dějí důležité věci. 

Ten pátek byl nádherně podzimní. Takový ten den, kdy by bylo nejlepší vzít foťák a vypadnout někam do parku. Dívat se na svět hledáčkem a zkusit zachytit ty barvy a hry světla. Slunce mezi větvemi. Slunce v listí. Hrozně se mi chtělo jít fotit.  Prošla jsem zahradou a pod nohama mi šustilo ořechové listí. Chtělo by to pohrabat a odvézt. Listí z ořechu nepatří do komplostu. Vracím se domů, listuji kalendářem, hledám, kdy bude za rohem kontejner na všechny ty větve a listy a podzimní zahradní bůhvíco. Zítra. Ach jo.

Pohledem zavadím o šuplík s foťákem, převleču se, popadnu pytle a jdu pro hrábě. Listí je listí a ořešák je ořešák. Adam s nevlastňaty příjde o půlhodinku později. Evča skočí do hromady shrabaného listí a Adam ji žene převléknout. Za chvilku se kolem mne motá v tátových obrovských pracovních rukavicích. Chvilku drží pytel na listí, chvilku hrabe, chvilku sbírá zapomenuté ořišky. Nejčastěji loví dřevěnou plaňkou z plotu listy ze sudu pod okapem. Mezitím poskakuje, růžová mikina se odráží od bílé zídky. Do doby než vyhrabeme z listí mrtvého ptáčka. To se zarazí a zvážní. S Adamem kopou ptáčkovi hrobeček blízko zídky. Jde to tam dobře, zídka je nová, hlína ještě měkká. S Evčou najednou není řeč. Ptá se, jestli někdy nějaký ptáček "obživnul". Je v tom věku, kdy si děti uvědomují plynutí času a konečnost života. Zavazujeme pytle jen velmi zvolna. Víc si povídáme. O tom jak umřel křeček, o tom, že Sněhurka ožila, o dětských trápeních s poznáváním života. Ádovi už je skoro čtrnáct, převrací oči a do debaty nezasahuje. Nakládá pytle na vozík a chystá je k vratům. Buší hráběmi do větví a je nadšený když ještě spadne ořech. Zapadá slunce, rychle se šeří, listí je uklizené. Tedy to ořechové.

Děcka mají hlad jak vlčáci. Chtějí krupičnou kaši. Vaříme velký hrnec. Evča sedí zaraženě u stolu. Bolí ji bříško. Pátráme po příčině. Není nachlazená? Nepřetáhla se někde? Nemá teplotu? Krupičku zbaští, tak bolístku pustíme z hlavy. Adam s dětmi se dá do psaní dopisu Ježíškovi. Evička píše slohovku na dva listy, Áda si vystačí s telegrafickým sdělením na dva řádky. Adamův seznam s pečlivě značenými odrážkami mi výrazně připomíná dopis z loňska. Všechny lepíme na ledničku. 

Evča ke mně příjde, tváří se naléhavě: "Když je ptáček mrtvý, tak nedýchá?" "Ne, Evi, nedýchá". "A co když to byla ptačí maminka?" Zarazím se, prohlížím si ji. Opatrně se zeptám, co ji trápí. Vrtí hlavou že nic. "Zas blbne s tou smrtí", říká pohrdavě Áda a odchází k počítači. Díváme se po sobě, do puntíkatého hrnku sypu kakao. Evča pomalu kýve hlavou. Kakao si dá. "Ty bys taky za děti dýchala?" Usměju se a vysvětluji jí, jak to je. Že mámy za děti dýchají tehdy, když je mají v bříšku. A že jim musí věřit, že pak už budou umět dýchat samy. Že jim musí věřit, když se postaví na nožky. Že jim musí věřit, když začnou chodit do školky a pak do školy. Že jim musí věřit, že dokážou růst. Že žádná máma nemůže za děti dýchat. Že může mít starost. Že může nesmírně toužit po tom, aby se dětem v životě vedlo dobře. Žít za ně ale nemůže. Musí jim věřit, že každý ten krok k samostatnosti zvládnou. Evča upíjí kakao, já svou kávu. V krbu praská. "Takže ty bys za děti nedýchala?" Evča se dívá trochu nedůvěřivě. Odpovídám jí, že věřím, že to zvládnou samy spolu s dalšími důležitými věcmi, které život přináší. Že kdykoliv poradím a pomůžu kdy budu moci a ony chtít. Evča o mé odpovědi zjevně pochybuje. Ještě se vrací k ptáčkovi a pak si povídáme o zítřejším plánu. Vyrazíme totiž do divadla a je potřeba po holčičím vyřešit, co na sebe. 

Bolest bříška se v sobotu porůznu vrací. Adama to znepokojuje a hlídá co malá jí. Až do večera. Když dcerku uloží, vrátí se sedne si na stůl (přesto, že to nesnáším). Už ví jak je to s bolavým bříškem. Evča má strach, že maminka umře. Protože když ji děti opouštějí a jdou k tátovi, trpí. Nemá proč žít, protože by za děti dýchala. A Evule se bojí. Bojí se jít k tátovi na kterého se současně těší. Bojí se užít si víkend, bojí se mít radost. Taky se bojí návratu domů. O důvodu posledního strachu nemluví. Adam nepátrá, jen navrhuje. Evča návrhy odmítá.  Ne, nechce mámě zavolat. Ne, nechce domů. Jen se bojí. Uvědomuji si význam narážek z minulých víkendů, hlavou mi běží střípky, skládačka do sebe zapadá. 

Stojíme mlčky. Ádu opřeného o rám dveří zaregistrujeme až když promluví. Máma prý tohle dělá denně, jeho už to nebaví poslouchat, ale Eva jí visívá na rtech. Pokrčí rameny, klátí se k počítači a po očku sleduje, jestli táta nebude protestovat. Adam je ponořený do svých myšlenek a to, že Áda přetahuje počítačový čas, nevnímá. Adam padá do židle: "Máma toho nakecá, to je pořád něco. Mámu prý máme jenom jednu (napodobuje Evinu dikci), máma je nenahraditelná a jediná nám rozumí. Kdežto tátů můžeme mít klidně víc". Áda zmkne a spustí hru. Adam se tváří nechápavě. Ani jeden se už dávno neusmíváme.

Tohle už kakaem spravit nepůjde. Ani kdyby bylo v tom nejpuntíkovatějším hrnku.