Rovné příležitosti? Máme co jsme chtěli (nebo chtěly?).

Ať se nám to líbí nebo ne, společnost se mění. Ženy získávají sebevědomí, jsou vzdělané a vzdělávají se dál, mají své zájmy. Jejich hlas je (pomalu ale přece) slyšitelnější. O tzv. "rovných příležitostech" se mluví, píše, vytvářejí se pro ně rozumné podmínky na pracovištích. A jako každé konání, i tyto "akce" probouzejí "reakce" a ty dál mění společnost. Společnost, jejíž součástí jsme my všichni. Dospělí i děti.

Mluví se o tom jako o genderové korektnosti. Nebo hezky-česky (?) o rovných příležitostech. Mluví se o diskriminaci žen v české (nejen, ale držme se doma) společnosti. Mluví se o tom tak intenzivně, že se i něco děje. Pomalu a ztěžka, ale děje. Mámy jsou jiné. Mají děti později, už s nimi nejsou nepřetržitě. I v období, kdy pečují o maličké děti si ponechávají svoje zájmy. Chtějí mít čas pro sebe, chtějí se o sebe starat, rozvíjet se, vzdělávat, udržovat kontakty. Je to v pořádku a jako zástupkyně matek, které trávily čas jen tím, čím jej mohly trávit se svými dětmi a současně matka dvou dcer, které už to budou mít jinak, jsem ráda.

Nebyla jsem nadšená máma na mateřské. Doslova jsem cítila, jak mi lenivějící mozkové buňky upadají do kómatu a jak se ztrácím v základních společenských tématech. Děti jsem po mateřské vodila do školky bez výčitek svědomí a do práce šla docela ráda. No jo, byla to honička, ale být doma bylo horší. A tak dnešním maminkám fandím. Dokážou si uhájit svůj čas a domluvit se se svým partnerem. Mají své koníčky (ta chodí do volejbalu, jiná na aerobic a třetí třeba do pěveckého sboru), nepřestávají se vzdělávat a dokážou si zorganizovat čas tak, aby se mohly i pobavit. Znám i takové, které si i během mateřské zachovávají kontakt se svým oborem a tak trošku pracují.

"Službu" u dětí v té době přebírají jejich otcové. Přišlo to nenápadně, ale dneska už je zcela normální vidět otce s malošky na bazénech, hřištích, ve cvičení. Tátové nosí batolata v šátcích a všelijakých udělátkách na ležení a sezení, vozí vozíčky za koly. Bují akce typu "expedice Apalucha", která byla ve filmu S tebou mne baví svět raritní. Dneska jsou pánsko-dětské jízdy běžné. Zvykli jsme si a soudné ženské všech věkových kategorií tuhle změnu přijímají se spokojeným úsměvem. I otcové si zvykli. Zvláště ti vzdělanější si tatínkovskou roli dovedou užít. S mrňaty chodí po horách, válí tenis, lyžují. Zajistit jídlo, odpočinek a zábavu pro své prcky dokážou stejně samozřejmě jako matky. Role otce a matky se tak v rodinách srovnávají a skvěle to funguje až do...

...až do rozchodu takového páru. Těžko totiž můžete po otci, který tráví s dětmi poměrně dost času, chtít, aby se najednou spokojil s návštěvou co druhý víkend. A z role vychovatele sklouzl na pozici "čistého plátce" a zábavní jednotky pro dva víkendy v měsící. A stejně, jako se v rámci rovných příležitostí emancipují ženy, v dalším kroku se o svá práva, konkrétně o právo být se svým dítětem, hlásí i muži. Těžko jim to lze zazlívat. Chtějí jen být se svými mláďaty stejně, jako byli za trvání vztahu. A totéž se líbí i dětem. Proč by jim měl někdo brát právě toho JEJICH tátu?

Většinou se bývalí parneři nějak dohodnou. Kvůli dětem to zvládnou. Ale není to tak vždycky a v okamžiku, kdy musí rozhodnout soud, dostávají se všichni do soukolí nesmírně zatuhlého systému, který si jen pomalu všímá společenských změn a nedokáže na ně přiměřeně reagovat. I sem ty změny dojdou. Musí. Protože každá akce budí reakci a ta další a další. Reagovat musí i naše legislativa a používané přístupy. Už teď se (pomalu, ztěžka ale přece) blýská na lepší časy. 

Snad nám ta rovnost příležitostí přinese dobré možnosti pro nás všechny a pro všechny naše děti.

(Za navedení na toto téma děkuji rodinné přítelkyni s níž jsme si nedávno povídaly a která má s péčí o děti letité zkušenosti. Téma se točilo právě kolem toho, že samy matky jsou hybatelkami změn tím, že si dokáží prosadit volný čas na své aktivity a kariéru a děti jsou s otci více než před dvanácti - patnácti lety. A že nelze chtít všechno.)