Zloděje kol nesnáším!

Včera mi na náměstí v našem městě ukradli kolo. Zamčené. Je to moje třetí ukradené kolo za posledních deset let. Ale tohle jsem měla ze všech nejraději. Brečela jsem celou noc, protože auto řídit nemohu a kolo je můj jediný dopravní prostředek.

Bylo tmavě modré s květinovými ornamenty a jezdila jsem s ním na nákupy i do lesa. Kupovala jsem ho loni o velikonocích (MYKA SPECIALIZED, WUD 092207048E)) za deset tisíc. A jsem bez něj jako bez ruky.

Vidím jen na jedno oko. Při porodu mě tahali zvonem a skřípli nějaké nervy. Zrychlili mi metabolismus i nervovou soustavu. S tím se dá žít. I bez auta se dá žít, ale bez kola to jde dost těžko.

Navíc mám zánět v koleni, nechodím, jezdím. Tedy jezdila jsem. Teď budu asi lítat. Na nové kolo si z učitelského platu, upraveného naším chrabrým ministrem (-3000 každý měsíc od loňského září, nevěřte všemu, co vám ten dobrý muž napovídá),  hned tak neušetřím. Takže děkuji.

Nesnáším zloděje kol. Jsou hnusní a přeji jim to nejhnusnější. Přeju jim peklo plné starých rozvrzaných krámů bez přehazovaček. A dlouhé táhlé kopce, které nikdy nekončí.  Ať s těch krámů nikdy nesesednou. Ať šlapou a šlapou. Nebo ať se naučí krást auta a motorky. Ty vám aspoň pojišťovna uhradí.

A tomu, kdo mé kolo ukradl, přeju, aby se mu nějak šeredně pomstilo.

Bylo to moje kolo. A měla jsem ho ráda.