Jak se mistr Villon setkal se svým lyrickým subjektem

Tahle povídka mi zmizela z blogu. Nechápu. A protože se blíží maturity a jednou z položek ústní zkoušky je i lyrický subjekt (dále tropy, figury, časoprostor a typy promluv v textu - uff),  dám ji sem kvůli informovanosti studentstva.  

„Já u pramene jsem a žízní hynu!“

Villon mastí karty s Rimbaudem a Gellnerem a okukuje vystavená pozadí. Leč všechny návštěvnice baru U Nebeských rošťáků jsou štíhlé, emancipované a zadané. Jen zdejší kuchařka Magdaléna Dobromila splňuje požadované parametry, ale ta je zase víc na knedlíky než na plá­cání.

Rimbaud krkne, opile se zakomíhá a začne z listu papíru, popsaného vlastními verši, skládat plachetnici. Třetí karbaník zatím mele něco o poháru, který drží v dlani, a plete si ho s vlastním srdcem. Evidentně má taky přebráno.

„Rebjáta, to musíte vidět!“

Voloďa Vysocký, na hlavě rozčechrané hnízdo a pod očima kruhy bohatýrů, působí přesto neodolatelně. Návštěvnice baru přerušují konverzaci a zadržují dech.

„Poďte honem, kamarádi! Ať vám to neuteče!“

Podepře opilého Gellnera, vyplatí u baru Rimbaudovu dřevěnou nohu, kterou ten cynik zastavil za tři panáky absintu, a žene všechny tři ven, na širokou, vzdušnou třídu plnou Nebešťanů.

Jejich tváře jsou nám povědomé. Známe je z obálek knih i z učebnic literatury. Běhají, venčí psy, cvičí jógu nebo jen sedí na lavičce a ospale mžourají proti odpolednímu slunci.

Vysocký vede přátele hlavní ulicí až k velikému, prosklenému domu. Na čelní stěně architektonického skvostu se skví nápis Nebeské multimediální středisko.

„Do vzdělávacího, rebjata. Pospěšte si. Dal mi echo Karel Havlíček Borovský, ten ví vždycky všechno nejdřív. Včera jsme spolu u piva probírali Putina, punk a nekorektní politické vtipy. Říkal něco o plivání do moře a strašně sprostě přitom nadával.“

Básníci vklouznou do velké místnosti plné obrazovek a monitorů. Muž s hranatým čelem a pronikavýma temnýma očima jim nasupeně pokyne na pozdrav.

„Teď zrovna jsem se dozvěděl, jak jsem miloval český lid a jak český lid miloval mě. Jdu si dát panáka. Hlad a šibenice mi nevadí, ale tohle nezvládnu.“

Havlíček ukáže na jednu z obrazovek, vztekle na sebe hodí modrý pršiplášť a vypochoduje z místnosti. Ještě z chodby doznívají jeho rázné, ostré kroky.

Na obrazovce září veliká místnost s vysokými okny a dlouhým bílým stolem.

Na stole květiny a občerstvení. Za stolem několik žen ve svátečních šatech. Jedna působí jako vlídný mateřský typ, pod odbarveným mikádem obličej měsíčního tvaru. Vedle ní sedí druhá žena, malá a přísná, s krátkým černým sestřihem. Poslední z trojice je unuděná metráková šedesátnice, která si pod stolem čte noviny.

Proti nim se u stolu krčí drobná pihovatá dívka s ohonem dlouhých světlých vlasů.

„Jmenuji se Viktorie Dianová a vytáhla jsem si Závěť od Francoise Villona,“ špitne nesměle.

Villon se potěšeně nafoukne.

„To měla štěstí, ne? Pořád jsem kvalita!“

„Padaždi, exhibicionisto!“ sykne Vysocký. „Nevíš, co tě čeká.“

„Já u pramene jsem a žízní hynu…,“

…recituje dívka měkce zabarveným hlubokým hlasem s měděným nádechem. Recituje pomalu, dramaticky, klade důraz na ta správná slova ve verších….

„…nahý jak oheň, zuby drkotám,

dlím v cizotě, kde mám svou domovinu,

ač blízko krbu, zimnici přec mám,

nahý jak červ, oděn jak prelát sám…“

„Děkujeme,“ zaculí se Měsíční tvář na překvapenou Viktorii. „A teď nám ten umělecký výňatek charakterizujte.“

„Proč ji to nenechají doříkat?“ zlobí se Villon. „Má cit pro verše!“

Voloďa Vysocký se vědoucně usměje a položí si prst na rty. Tentokrát Villon nic nenamítá…

„Je to lyrická villonská balada, založená na kontrastech,“ souká ze sebe dívka opatrně. „Oheň-zima, cizota- domov, bohatství- chudoba…Villon ji psal do soutěže vévody Orleánského na dané téma. V první sloce můžeme najít hlavně kontrastní motivy, ty už jsem zmínila, dále básnická přirovnání, třeba nahý jak oheň, oděn jak prelát sám, básnické obrazy dlím v cizotě a ač blízko krbu bychom mohli považovat za metonymii, neboť jde o přenesení významu…“

„Ano, Viktorko. A jak se projevuje Villonův lyrický subjekt?“

„Můj co?“

Villon už chvíli šokovaně zírá na obrazovku. Voloďa Vysocký si drží hlavu v dlaních a vypadá to, že se rozpláče. Nebo rozchechtá. Rimbaud cynicky krčí rameny, povytahuje obočí a maluje na svou papírovou plachetnici výrazný nápis: „Pryč od nich!“

Dívka s culíkem zatím poposedne a neklidně se zavrtí.

„No… já myslím, že básník je sám a přitom touží být milován…“

„Lyrický subjekt se ozývá už v prvním verši. A kde přesně v textu najdeme básníkovu touhu po lásce a pochopení? Najděte ten verš, Viktorko.“

Dívka se znovu zavrtí a očima hledá v textu před sebou nějakou přijatelnou odpověď. Evidentně je mírně zmatená.

„Jak dává Villon najevo svou osamělost? Jak vyjadřuje bídu celého středověkého světa? Přece jsme si tuhle ukázku rozebírali ve škole, copak se na to nepamatujete?“

„A kur…“

Stále ještě opilý Gellner si konečně sedá před obrazovku. Vytrhne Rimbaudovi papírový koráb, rozloží ho a na čistý kousek papíru rychle črtá podoby tří žen za stolem i něžné rysy plavovlasé Viktorie.

„Tak ty jsou teda hustý!“

Dívka zaraženě mlčí. Examinátorky si spolu vymění významné pohledy.

„Kontrast červ a prelát navíc ukazuje na reflexi velké sociální nerovnosti,“ vrní měkce Měsíční tvář. “Copak to nevidíte, Viktorie?“

Psal jsem to úplně ožralej,“ syčí Villon. „A kvůli prachům.“

Zbývající tři mušketýři jen tupě přikývnou.

„Víte co, slečno,“ ozve se konečně přísná tmavovláska. „Popište nám na závěr alespoň stavbu villonské balady.“

Viktorie stále mlčí. Kulatější žena ztrácí úsměv. Hubenější tuhne.

„Nebo nám v textu najděte ještě nějakou metaforu, prosím.“

„Ač… blízko krbu, zimnici…já nikdy neopoznám, co je metafora a co metonymie, myslím, že tady to můžeme brát jako obojí…“

„Jakou skutečnost ten obraz vyjadřuje?“

„Že necítí teplo a je mu zima,“ vydechne dívka vyčerpaně. Ženy na sebe znovu významně pohlédnou.

„Ještě kontext básně. A nezapomeňte charakterizovat neumělecký výňatek, slečno Dianová.“

„Ty ženský jsou zrůdy!“

Villonovo vzrušení konečně vrcholí. V obličeji bledý jako smrt, svírá a rozevírá pěsti a nevěřícně supí. Potom škytne a vyrve Vysockému z ruky placatici s vodkou, kterou duchapřítomný Nebešťan vytáhl z kapsy pytlovitých kalhot.

„Lyrický subjekt, básnické obrazy, bída středověkého světa! Do bordelu s nima, ale ani tam by je nechtěli! Dej mi to, než vystřízlivim!“

Voloďa mu podá životabudič, prohrábne si své vrabčí hnizdo a chuligánsky zahvízdá.

„Ještě přijde zlatá tečka, vyděržať, rebjata! Kdybyste jen, braťja, věděli, co my už jsme v té naší gosudarské matičce viděli…eh, darmo govoriť! Ale třeba jsou to komici!“

Mlčenlivý Rimbaud škytne a hystericky se rozchechtá.

A Gellner přimaluje každé ze zkoušejících obrovský bambulovitý nos.

Viktorka ještě cosi breptá o Villonově životě. Ženy se nesouhlasně vrtí. Dívka přečte jakýsi text a označí ho za odborný. Ženy namítnou, že jde o esej. Pak ji pošlou pryč.

„Myslím, že neuspěla,“ řekne tiše ta malá a hubená. Kulatější přikývne. Až doposud mlčící metráková dáma něco zaškrtne ve svých papírech. Od malého stolku se zvedne další dívka a přisedá. Současně vchází dovnitř kudrnatý chlapec a noří ruku do látkového měšce. Měsíční tvář mu oznamuje, že si vytáhl Dostejevského Idiota.

„Tak to bude maso,“ sykne Vysocký. „Běžím rychle pro Fjodora Michailoviče, nechte mu trochu vodky, myslím, že ji bude potřebovat!“

Trojice bardů osamí a místnost doslova zalehne hutné, přemýšlivé ticho.

„Máme jen jedinou možnost, jak se bránit, přátelé,“ pronese Villon po chvíli ponuře. „Psát ani mluvit nemůžeme, to se k nim nedostane, ale co abychom…“

Všichni tři básníci na sebe pohlédnou s náhlým prozřením. Podají si ruce.

Pak zavřou oči a nesmírně tiše, klidně a soustředěně vstoupí do svého vlastního světa…

Mateřská žena s měsíční tváří se náhle za stolem nespokojeně ošije. Poposedne. Nadskočí. Její hubená kolegyně překvapeně zamrká a z hrdla jí vyhřezne podivný, trhavý zvuk. Metráková dáma se vznese na židličku.

A z obrazovky unisono zazní jejich jasné a zřetelné:

„KOKODÁK!“

…a vysoko ve Spisovatelském Nebi se všichni Nebešťané na chvíli zastaví, pohlédnou si do očí a jejich nezměrná láska, nezlomná víra i nevyřčená varování putují zase zpátky k nám.

Domů.

Osoby a události v této povídce jsou samozřejmě smyšlené. S výjimkou Nebe a Nebešťanů.

Inspirací mi ovšem byla skutečná událost. Neodehrála se na naší škole.

                                                                                         Martě, Říčany, podzim 2011