Všežravý stát-Mýty o zahraniční politice, obchodu a turistice

Státu neunikne nikdo. Spořádá daně fyzických i právnických osob, zbaští cla, odkousne si z darovaného majetku a předčasně se raduje i jeho umírající občan, protože státu neunikne ani po smrti - v účtu za pohřeb bude daň z přidané hodnoty.    

18. Mýty o zahraniční politice, obchodu a turistice         

Zahraničně politická činnost původních vyslanectví spočívala ve vzájemném informování, a tedy předcházení konfliktům. V krajních situacích kvůli problémům s přenosem informací, byl k cizímu panovníkovi vyslán zvláštní vyslanec. Přijížděl s titulem ´mimořádný a zplnomocněný´. Kompetenční žárlivost stálých vyslanců na ty mimořádné vedla k tomu, že také získali titul mimořádný a zplnomocněný a dnes jsou mimořádní a zplnomocnění všichni.

Nejen kvůli současným komunikačním možnostem udržovat stálé zastoupení v desítkách států ne že ztratilo smysl, ale ani ho ve skutečnosti nikdy nemělo. Vztahy s naprostou většinou zemí světa máme stabilní, především asi proto, že vlastně žádné nejsou - se zeměmi jako Ázerbájdžán, Mongolsko, Etiopie, Maroko, Zimbabwe, Uzbekistán, Peru nebo Malajsie.

Malé velvyslanectví, bylo dokázáno, o dvou diplomatech a obslužném personálu věnuje veškerou pracovní činnost jenom na udržování své existence. Kolik je to u velkého, známo není, ale bude to významná porce pracovní doby. Další část činnosti je věnována formálnímu zastupování, které nepřináší pro vysílající zemi nic, a je pouze vnější známkou její existence. To, co zbude po udržování se při životě a po formálních aktech – a co má být hlavní náplní činnosti velvyslanectví – je zasílání informací do mateřské země. Jenže ve skutečnosti o žádné informace vlastně nejde, protože kdyby šlo o informace, musely by ovlivňovat chování příjemce. Stohy zpráv zasílaných z desítek zemí světa však příjemce – a tedy státní zahraniční politiku – ale neovlivňují nijak. Zahraničně politické vztahy k Malajsii, Peru, Libanonu, Keně, Jordánsku nebo Ghaně zasílané zprávy neovlivňují. Neboli to, co se ze zahraničních zastoupení zasílá, nejsou ve své podstatě informace, protože neovlivňují chování příjemce. Pak jsouale zbytečné.

To se ale netýká jen vzdálených oblastí, ale i zemí Evropské unie, s nimiž se udržují styky na půdě Unie samotné, ale pak nepochopitelně také v každé zemi zvlášť. S Irskem se stýkáme na velvyslanectví v Dublinu, ale také zvlášť v Bruselu. Co si asi tak máme co říci, neví ani pánbůh.

Shrnuto: 1. Formální zastupování v dané zemi je možné v případě potřeby realizovat vysláním zástupce státu. 2. Velvyslanectví neprodukují informace. 3. Není tedydůvod pro vydržování zahraničních velvyslanectví České republiky.

Jenže k nějaké redukci nikdy nedojde, protože by to narazilo na koncentrované zájmy všech, kteří jsou jakýmkoli způsobem napojeni na rozpočet Ministerstva zahraničí - ministrem počínaje a domovníkem na velvyslanectví v Chile konče, od stavebních firem získávajících stamiliónové zakázky na rekonstrukce velvyslanectví až po tu, která pere ubrusy a čistí koberce v budově ministerstva. Místa velvyslanců, generálních konzulů a všelijakých zastupitelů u mezinárodních organizací jsou také zajímavá pro všechny politické klany, a nikdy jich pro ně nebude dost.

Ministerstvo zahraničí funguje stejně jako za totalitního režimu, protože je založeno na naprosto stejných zájmech náměstků, ředitelů a úředníků. Po roce 1989 se zcela změnila naše zahraniční orientace, ale o dvanáct let později se při analýze nákladů na zahraniční zastoupení zjistilo, že velikost a směry nákladových toků do jednotlivých zemí jsou stejné – například ty z nejvyšších výdajů stále směřovaly do Ruska, ačkoli jeho politický a ekonomický význam pro nás řádově poklesl - ale náklady zůstaly stejné.

 K tomu přibývala stálá zastoupení u mezinárodních organizací, která svůj význam dávno ztratila nebo ho nikdy neměla. Nikdy se ale neztratil prospěch, který má pro některé vydržování stálého zastoupení při Radě Evropy nebo OECD a všech ostatních organizací jako je Visegrádská čtyřka, OBSE anebo  zastoupení OSN ve Vídni. Jaký je z toho přínos, nezajímá nikoho a odpovědný není také nikdo.

Analýza porovnávající efekty plynoucí z nákladů na jednotlivá zahraniční zastoupení kompetentní osoby zajímat nikdy nebude. Protože cokoliv, co by poskytovalo objektivnější měřítka pro jejich rozhodování, by omezovalo jejich volnost rozhodování, tedy jejich moc. Není potom divné, že ministerský ředitel nebude chtít žádné analýzy a pravidla a jakákoli omezení. Pokud bude, snad kromě života věčného, po něčem toužit, bude to jeho co nejméně omezená svoboda rozhodování. 

Celé Ministerstvo zahraničí, způsob jeho fungování a rozsah činností je zkrátka přežitek minulého století a celá zahraniční politika by se dala pořídit asi tak za dvě procenta současných nákladů.

Pak je tu také zahraniční obchod, který se také užívá jako argument pro nutnost existence stálých zahraničních zastoupení. Zahraniční obchod a politiku pro ně propojuje koncept takzvané ekonomické diplomacie, což by doslova znamenalo úsporná, efektivní diplomacie, zatímco její autoři mají na mysli něco jiného – ale to jim nevadí, protože o tom nevědí. A k tomu všemu je třeba mít ministerstvo. Neboli Ministerstvo průmyslu a obchodu – rozumí se že zahraničního. Když bylo po roce 89 komunistické Ministerstvo zahraničního obchodu zrušeno, vyhozeni oknem, vrátili se exportéři dveřmi – a dokonce na stejnou adresu.

Zahraničním obchodem se jednoduše zabývají ti, kteří se zabývají zahraničním obchodem. Ti, kteří se nezabývají zahraničním obchodem, se zabývají něčím jiným. To by měla být jednoduše celá historie. Ale není.

Slyšíme totiž hned o tom, kolik hrubého domácího produktu prochází zahraničním obchodem, kolik zaměstnává lidí a že odvádí daně. Ale výrobce židlí, který je prodává jen v okolí, také zaměstnává a platí daně - a také prodává cizím lidem. Jediný rozdíl je, že ne v zahraničí. Neboli nezabývá se zahraničním obchodem. Ale musí prodávat své výrobky stejně jako ten, kdo prodává v zahraničí. O obou většinou nevíme ani to, zda existují a co dělají a také nemáme žádný důvod, aby nás to zajímalo. Stejně jako on nemá žádný důvod, zajímat se o naši existenci, a také, to se dá lehce poznat, se o nás opravdu vůbec nezajímá.

Existuje ale silná skupina, kterou spojuje zájem získat něco za to, že prodávají do zahraničí. Jako kterákoli jiná lobby předstírají, že jejich zájem je zájmem všech. Má-li prospěch každý, mají zase oni právo na státní podporu exportu, na dotace a subvence a na existenci té ekonomické diplomacie. Na naše daně. Pod záminkou prospěšnosti zahraničního obchodu pro všechny se jim daří přicházet k veřejným penězům, které jim snižují náklady, a tedy zvyšují jejich zisky. Ty zůstávají v kapsách exportérů – ostatním je dovoleno daněmi přispívat na jejich  náklady.

 Bez umělého snižování nákladů exportérů za veřejné peníze by prostě jen někteří, a třeba i polovina z nich, musela dělat něco jiného a někde jinde. A tam někde by zvýšili konkurenci, tedy úsilí o kvalitu nebo by nabídli novou službu nebo zboží – a tím by naopak všem ostatním prospěli.

V bleděmodrém se to týká i turistického ruchu, který také spravuje zvláštní ministerstvo. Otázka zase je, proč vlastně potřebujeme příliv turistů nebo spíše kdo to potřebuje.

 Má se tady taky za samozřejmé, že zahraniční turisté jsou užiteční pro všechny.  Jedny, pravda, turisté ze zahraničí živí, zatímco všichni ostatní po nich jen sklízejí vyšší ceny v restauracích, vysoké vstupné kamkoli, kde se turisté objevují, prodírat se přeplněnými centry historických měst a pak si zajistit předražené ubytování tamtéž. Protože turistika je ´potřebná – a skutečně ´potřebná´ je, ale jen pro podnikatele v turistice. Ostatní nesou jen náklady.

I tady by se nakonec znovu sáhlo k argumentu, že firmy a podniky profitující z turistiky platí daně a poskytují práci. Pravda, kdyby nebylo veřejných peněz daňových poplatníků, bylo by těch profitujících taky méně. Neboli aby oni mohli vydělávat na turistice, musí jim k tomu ostatní přispět na jejich náklady. Ale kdyby jim ostatní nemuseli připlácet, a tudíž by někteří přestali vydělávat, nestalo by se zase vůbec nic jiného, než že by ti méně efektivní začali prostě dělat něco jiného.

Neboli když se říká, že je potřeba zahraniční ministerstvo, ministerstvo pro průmysl a obchod, když se říká, že potřebujeme zahraniční turisty, vždy je třeba se znovu otázat, kdo je potřebuje. Nakonec se vždycky ukáže, že je to jen nějaká skupina napojená na zdroje veřejných peněz pocházejících z daní.

(pokračování)