Všežravý stát - 19. Zestátněná ekonomie

Paradoxy státní ekonomické politiky lze demonstrovat na politice prezidenta Reagana, kdy se snížily daně na základě jedné makroekonomické teorie – ale ještě spíš osobní zkušenosti prezidenta z doby jeho filmového herectví, kdy udělat denně větší než malé množství záběrů znamenalo ocitnout se ve vyšším daňovém pásmu. Zároveň se ale zvýšily státní výdaje - na základě teorie jiné.

19.  Zestátněná ekonomie

Volební právo, úspěchy lobbistů, hospodářské krize a války a také poznání, že podnikání s veřejnými penězi je skvělý byznys, vedly ke stále rozsáhlejšímu zasahování státu do ekonomie. Kromě toho se stalo všeobecným přesvědčením, že by se s tím něco mělo dělat.

Prvním krokem bylo vymezit, jaké cíle by se měly sledovat. Nebyl problém se shodnout na tom, že to má být ekonomický růst, nízká nezaměstnanost, stabilní ceny a sociální spravedlnost. Ekonomové pak zformulovali  modely řízení státní ekonomie, kterým se začalo říkat makroekonomie.

Prvním problémem znovu je, že ony cíle státní ekonomické politiky jsou ve vzájemném rozporu. Úspěšnost plnění jednoho cíle maří dosažení cílů jiných. Klasický se považuje rozpor mezi nezaměstnaností a inflací. Zjednodušeně řečeno snižování nezaměstnanosti vede k všeobecnému růstu cen, protože více zaměstnaných znamená více vyplácených mezd, tedy vyšší náklady a vyšší náklady znamenají růst cen. Opačný proces, tedy pokles mzdových nákladů, znamená zase zvýšení nezaměstnanosti. Tento vztah dokonce mají tendenci zneužívat vládnoucí politické strany, když se v dostatečné předstihu před volbami věnují snižování nezaměstnanosti, a ta je pak nejnižší právě v období voleb. Následky v podobě rostoucí inflace přijdou až po nich. Ale to už jsou vládnoucí znovu zvoleni a mají možnost stejně statečně bojovat s inflací, jako bojovali s nezaměstnaností.

V rozporu jsou i samotné makroekonomické teorie. Jedna tvrdí, že je nutné podporovat celkovou poptávku státními výdaji, jiná že je třeba naopak podporovat stranu nabídky, a ještě jiná, že není třeba dělat víc, než zajišťovat stabilně mírný růst množství peněz v oběhu. 

Na makroekonomii je ale možné aplikovat ekonomii samotnou. Ta je vědou o tom, jak použít omezené zdroje – a protože jsou zdroje omezené, získá je ten, kdo zaplatí jejich cenu. Soukromá firma pak má před sebou řadu cílů, které nemají stejnou důležitost, existují v hierarchii, navazují na sebe. Neboli o ekonomii jde tehdy, pokud se řeší použití omezených zdrojů k alternativním, hierarchicky nadřazeným cílům.

V makroekonomické teorii si však jednotlivé cíle konkurují. Je možné si vybrat ekonomickou efektivnost nebo sociální spravedlnost, ale není možné obojí. Neboli cíle makroekonomie nejsou hierarchické – je možné si vybrat boj s inflací nebo s nezaměstnaností nebo ekonomický růst. Ale není možné dosáhnout sociální spravedlnosti a zároveň vysokého ekonomického růstu.   

Ve srovnání s původní, klasickou ekonomií, která řeší jak použít omezené zdroje k dosahování hierarchických cílů, tedy makroekonomie neřeší ani první, ani druhý problém. Neboli makroekonomie neřeší ekonomický problém. Neřeší-li ekonomický problém, nepohybuje se ve světě ekonomie. Je mimo něj. Tudíž makroekonomie není ekonomií.

Tudíž vzniká otázka, jestli se vůbec může nazývat vědou. Jednotlivé školy makroekonomie se například neshodnou ani na výkladu minulosti. V tom, co v minulosti bylo příčinou čeho, ani v tom, co bylo příčinou a co následkem. 

V makroekonomii se mluví o řízení agregátní (celkové) poptávky, agregátní nabídky, rozvojové politice, ale není žádné centrum,  které by mělo tu moc prosazovat jednotnou, vědecky podloženou makroekonomickou politiku. I kdyby se něco takového v praxi této představě podobalo, vždycky to bude kolektivní orgán, který se bude rozhodovat hlasováním. Pokud nedojde ve všech případech k jednomyslné shodě, narazí dříve nebo později na paradox většinového hlasování a jeho politika bude plná rozporů.

Zájmem konkrétního ministra, zájmem každé instituce, ředitele odboru, vedoucího oddělení, je získat co největší rozpočet. O nic jiného neusiluje. A to i  kdyby se přikláněl k nějaké makroekonomické teorii. Ve skutečnosti je jim všem mnohem lépe bez ní.

Vládou zformulovaná ekonomická politika tak bude mít nejspíš namířeno k ekonomickému růstu, nízké inflaci a zároveň pojmenuje různé konkrétní cíle, které mají být prostředky pro jejich dosažení. Ale protože jsou rozporné a vzájemně se vyvracejí, musí být nutně vzájemně rozporná i opatření sledující cíle konkrétní.

Jako příklad lze uvést paradox americké hospodářské politiky za prezidenta Reagana, kdy se snížily daně na základě jedné makroekonomické teorie – ale ještě spíš osobní zkušenosti prezidenta z doby jeho filmového herectví, kdy zdanění bylo zkonstruováno tak, že udělat denně větší než malé množství filmových záběrů znamenalo ocitnout se ve vyšším daňovém pásmu. Tehdy si zapamatoval, že daňové výhodnější bylo pracovat méně, než pracovat více – a právě toto spíše než jakákoli teorie bylo základem jeho reagonomiky. Snížení daní ale doprovázelo zvýšení rozpočtových výdajů, tedy manévr doporučovaný konkurenční makroekonomickou teorií -  neboli byla přijata dvě vzájemně rozporná opatření. O snížení daní ale rozhodovali jiní, než ti, kteří z politických důvodů prosadili zvýšení výdajů.

Vedle klasické tedy existuje jakási politická ekonomie, makroekonomie, která poskytuje vzájemně rozporné rady, jak ovlivňovat ekonomiku jako celek. Ve skutečnosti praxe státního zasahování do ekonomie, činnost vlády a ministerstev, a makroekonomická teorie žijí lhostejně vedle sebe.

Podoba a výše daní, stejně jako struktura výdajů jsou ve skutečnosti výsledkem boje zájmových skupin, politických klanů a byrokracie. Nějaká makroekonomie nezajímá vůbec nikoho – kromě jejich státem placených profesorů. Ne náhodou se také makroekonomie na soukromých vysokých školách v podstatě nevyučuje, protože nemá žádný praktický význam. Není to nic jiného, než zestátněná ekonomie.

Neboli makroekonomie není ekonomie, a i kdyby dokázala poskytnout odpovědi na otázky řízení ekonomiky jako celku, není žádné centrum, které by je dokázalo realizovat a i kdyby existovalo, nebude díky nepřekonatelným rozporům vlastním kolektivnímu rozhodování schopné je realizovat jako logický celek.

Stát pak v ekonomice funguje jako lékař, který léčí nemoci, které sám způsobil.