Všežravý stát - 2. Soukromá a veřejná spotřeba

Státu neunikne nikdo. Spořádá daně fyzických i právnických osob, zbaští cla, odkousne si z darovaného majetku a předčasně se raduje i jeho umírající občan, protože státu neunikne ani po smrti - v účtu za pohřeb bude daň z přidané hodnoty.    

„Stát není řešením našeho problému, stát je tím problémem.“

R. Reagan

2.  Soukromá a veřejná spotřeba

Minule popsané peněžní ´hlasování´ v obchodech se týkalo výběru soukromých statků k soukromé spotřebě. Každý za ně musí zaplatit, aby je mohl spotřebovat, a jeho spotřeba zmenšuje zásobu dostupnou pro spotřebu ostatních. Na rozdíl od služeb, které je možné spotřebovávat, aniž se za ně zaplatí, a zároveň nezmenšuje jejich množství dostupné pro ostatní – tedy veřejných statků.

Nejsrozumitelnějším příkladem takového veřejného statku může být národní obrana  - její „spotřeba“ občanem D. B. nesnižuje její množství pro slečnu A. ani pana K. (s nimiž se mimochodem ještě setkáme). Stejně tak je lhostejné, jestli služby obrany spotřebovává deset miliónů občanů nebo deset miliónů a deset tisíc občanů. Všichni „spotřebovávají“ obranu stejně. Jiným příkladem  může být pouliční osvětlení nebo městský park. „Spotřeba“ parku nebo osvětlení jednou osobou nezmenšuje jeho množství dostupné pro někoho jiného. V západní ekonomické literatuře jsou oblíbeným příkladem veřejného statku majáky. U nás by to mohla být veřejně přístupná rozhledna.

Je nemožné odmítnout službu obrany tomu, kdo by za ni neplatí. Obdobné je to se službami hasičů. Musí uhasit každý hořící dům, aby zabránili šíření požáru, a ne pouze ty domy, jejichž majitelé by za jejich služby platili. 

Nemožnost vyloučit neplatiče ze spotřeby však vede k tomu, že tyto statky nebude soukromý výrobce poskytovat. Nikdo nepostaví silnici nebo most, pokud nebude moci vybírat mýtné. A nikdo nebude poskytovat ochranu, jestliže mu chránění nezaplatí. Stát jako jediný má právo použít donucení, a pod hrozbou trestu donutí každého zaplatit v daních svůj podíl za výdaje na veřejné statky. Kdo nezaplatí daně, bude potrestán – protože neplatí za služby, které spotřebovává. Za služby armády, hasičů, učitelů, soudců, policistů.

Až potud je všechno celkem jasné. Jenže přichází první komplikace. Časem a k užitku snad všech byla opět pod hrozbou státního donucení zavedena povinná školní docházka nebo povinné očkování. Základní vzdělání je obecně prospěšné jak pro ´vzdělávaného´, tak pro všechny ostatní – všichni mají prospěch z toho, že ti ostatní budou umět číst a psát.  Později byly vydány, opět ke zřejmému užitku všech, dopravní předpisy a každý řidič je povinen složit z jejich znalosti zkoušku. Tady se státní donucení podobá dohledu starostlivých rodičů. Státní instituce tak produkují také to, čemu se říká veřejně prospěšné statky.

Jenže povinnou školní docházkou a očkováním to neskončilo. Začalo se poukazovat na to, že se občané nechovají ´správně´ a v souladu se svým vlastním zájmem i v jiných případech. Typickým příkladem státem stanoveného veřejně prospěšného chování byl zákon o prohibici z třicátých let minulého století ve Spojených státech. Byl dobře míněný a většinou veřejnosti schvalovaný. Jak však vzpomíná pamětník, neexistovalo časem americké město, kde by se cizinec nedostal během kratší či delší chvíle k láhvi whisky. Byznys s alkoholem se stal obrovsky výnosným díky prohibici,díky státem nařízenému chování, které se mělo za veřejně prospěšné. Výsledkem prohibice bylo jen rozšíření organizovaného zločinu, korupce v policii a  v politice.

Další veřejně prospěšné zásahy státu pak nutí výrobce zachovávat předpisy požární, bezpečnosti práce anebo informovat spotřebitele o každém detailu svého výrobku – pak třeba na obalu ´Českých buchtiček s mákem´ jsou vytištěny informace o třech stech slovech s padesáti šesti číselnými údaji.

Vláda a zákonodárci se chopili možností upravovat chování občanů nejprve ve věcech celkem nesporných, ale postupně tato výchovná role nabývala na rozměrech. A tak nařízení, vyhlášek a předpisů upravujících chování stále přibývá. Háček je v tom, že nemůže být stanovena žádná hranice, kde se činnost státu má zastavit.

Téměř všeobecné uznání potřebnosti toho, aby stát produkoval veřejně prospěšné statky, pak motivuje nejrůznější zájmové skupiny, aby právě svůj produkt prosadily jako veřejně prospěšný statek. Výrobci nehořlavých matrací a prskavek bez hořlavých jisker vynaloží všechno úsilí na to, aby bylo nařízeno vyrábět pouze nehořlavé matrace a právě takové prskavky, protože zvyšuje náklady eventuálním dalším zájemcům o vstup do této regulované výroby – čím více regulací, tím větší překážky pro konkurenci. Takže nakonec se původně preferované – ´nechte kupujícího, ať si dá pozor´,  –  změnilo na ´prodávající si musí dát pozor´.

Státní orgány určené k ochraně takzvaných veřejných zájmů dalším regulováním potvrzují nutnost své existence, protože žijí z regulace a regulováním. Mít moc vydávat nařízení a předpisy, pak znamená mít moc. Mít moc znamená zvýšit svoji cenu.  Motivace zúčastněných – regulovaných a těch, kdo vydávají nařízení – tedy vede k tomu, že stále přibývají falešné veřejně prospěšné statky.

Platí za to ovšem spotřebitel a daňový poplatník. My všichni ostatní.

(pokračování)