Ukrajinská krize a zamindrákované Rusko

Při výměně inscenované výměně Putina za nového prezidenta Medvěděva se ukázalo, že stát se hlavou jaderné mocnosti je možné při splnění tří podmínek 1/ kandidát je z Leningradu 2/ zná se s V. V. Putinem 3/ neměří víc než 164 centimetrů.

Prvním bodem aktuální ukrajinské krize bylo zvolení Janukovyče a parlamentu s jeho většinou s rozhodnou pomocí východních ukrajinských oligarchů - sám doněcký Rinat Achmetov v parlamentu údajně ovládal padesát poslanců. Plus s podporou hrdiny Oranžové revoluce Viktora Juščenka, který nejprve naprosto selhal jako prezident a dílo korunoval vyřizováním osobních účtů s Janukovyčovou protikandidátkou Tymošenkovou.

Následovalo ovládnutí a korupční drancování země novou vládnoucí věrchuškou a dále pak obecně známé události. Mezi nimi se trochu pozapomíná na násilí v oblasti trestněprávní, tedy z Ruska opsané a janukovyčovým parlamentem schválené drakonické zákony proti demonstracím. Vše zatím skončilo anexí Krymu.

 Vladimír Vladímirovič Putin ovšem neslíbil patnáct miliard dolarů a levný plyn Janukovyčovi jen tak pro nic za nic. Požadoval samozřejmě zachování ruského (tedy svého) vlivu na Ukrajině – což se rovnalo požadavku rozehnat Majdan. Za každou cenu. Dost možná k tomu poskytl také své různé „specialisty“, zřejmě mimo jiné vycvičené ostřelovače. A že je ukrajinská armáda, policie, tajné služby a státní orgány všeho druhu po celou dobu ukrajinské samostatnosti prolezlá ruskými agenty nelze pochybovat v nejmenším.  

         Vladimíru Vladímiroviči zatím zřejmě, jak se zdá, v ukrajinské krizi vychází téměř vše, nač sáhne. Ale ne tak docela. Janukovyč se mu ukázal jako měkota a zbabělec, na Krymu pak V.V. musel vyslat své speciální jednotky, které přejmenoval na krymskou domobranu – aniž by bylo zřetelné, před čím a kým se domobránily – ale přes hrubou agresi se mu ozbrojený konflikt vyvolat nepodařilo.

Dále je na řadě ukrajinský Východ. Ten ovšem po desetiletí ovládali a ovládají ukrajinští oligarchové – ti vybírali prezidenty a ministry, ti měli své poslance a oblastní gubernátory. V Rusku ovšem by ti samí oligarchové museli držet v lepším případě „krok a ústa“, v horším by mohli dopadnout jako jejich kolega Chodorkovskij. Museli by být na hlavu padlí, aby toužili po připojení k Rusku. Ukrajinští oligarchové nejsou na hlavu padlí.

Kromě toho existuje cosi jako ´kolektivní paměť´ a v ní musí být i na Východě uložena zkušenost z dob hladomoru, který jej postihl jen o málo méně než oblasti centrální Ukrajiny. A hladomor přišel z Kremlu.

Takže Vladimíru Vladímiroviči na východě nezbývá než vrstva místních quislingů – podle sociologických výzkumů je většina místního obyvatelstva pro zachování Ukrajiny – a potom autobusy s ruskými „turisty“ procházejícími přes propustnou hranici a nově také s nájemnými žoldáky včetně Čečenců. Tudíž se bude snažit vyprovokovat ozbrojený střet – neboť putinovsko-KGB model zní: „vyvolej válku a volej po míru – který ovšem nastolíš ty“.

Nyní je tedy Vladimír Vladimírovič na vrcholu popularity, dalších kolik let u moci má jisté, vždyť úspěšně rozpoutal revanš za Sovětským svazem  prohranou studenou válku - a kromě toho má nekonečné surovinové zdroje. Ale bude ho tlačit čas. Až Západ poskytne rozsáhlejší finanční pomoc Ukrajině, což by se mělo stát v krátkodobém horizontu, a ona se ekonomicky a finančně stabilizuje, bude jakákoli podpora Ruskem propagované ukrajinské federalizaci (tj. její neutralizace) daleko obtížnější, o eventuálním rozdělení země ani nemluvě. Je tedy možné očekávat další vyvolávání napětí ze strany Ruska na Ukrajině.

Západ si snad již konečně také do důsledku uvědomil, že ho Rusko považuje – a vždycky považovalo – prostě a bez všech  servítků za nepřítele. Neboli Rusko za nepřítele považuje země demokratické, s fungujícím právním pořádkem, se zaručenými osobními svobodami, a svobodou názoru. Pak ale logicky považuje za nepřátelské právě tyto hodnoty, na nichž Západ stojí. A v tom je podstata věci, protože přesně takové Rusko je, a tak funguje. A nikdy tomu nebylo jinak. Jestli bude jediným poučením z této krize pochopení Západu, že není a nikdy nebyl pro Rusko partnerem, ale vždy nepřítelem, že shovívavost a demonstrování dobré vůle si tam vykládají jako jeho slabost, i tak to bude dost a dost. 

Ostatně ruská propaganda mluvící o banderovcích a fašistech a nacionalistech (mimochodem nejsou na Ukrajině také – nebo především – prostě také vlastenci?) jaksi zapomíná, že v ruském Parlamentu funguje skutečná fašistická strana a její předseda Žirinovský je dokonce jeho místopředsedou neboli jedním z nejvyšších ústavních činitelů v zemi! Ostatně jak charakterizovat celý ten politický systém, kde vládne jeden jediný člověk, navíc průpravou a mentalitou sovětský kágébák. Neboli slyšíme klasické: zloděj volá, chyťte zloděje!

Západ by se měl především soustředit na momentální ekonomickou pomoc Ukrajině. Protiruské politické a ekonomické akce jsou druhotné, i když mají svůj podstatný význam. Minimálně jako varování Vladimíra Vladimíroviče, že mu všechno neprojde.

Ale Ukrajina si především musí pomoci sama. Příklad za všechny: při ekonomicky efektivní spotřebě plynu na západoevropské úrovni by si vystačila se svým vlastní plynem a žádný ruský by nepotřebovala. Tedy přesně to, co je pro ni politicky a ekonomicky nezbytné. A ekonomická prosperita pak povede k tomu, že referenda o odtržení se na východě, a i v Doněcku nebo Charkově budou moci konat třeba každý rok.   

Nicméně zkušenosti z dlouhodobého pobytu v tomto prostoru by vyzněly v tom smyslu, že skutečně demokratickou a prosperující Ukrajinu nezahlédnou na stará kolena ani naše děti.

To je docela dobře možné. Ale chtějí jít touto cestou, a tak si zaslouží  naši pomoc. S bonusem znějícím: Co oslabí Vladimíra Vladimíroviče, posílí nás.