Rozpačitá inaugurace ukrajinského prezidenta

Na rozdíl od minulých ukrajinských prezidentů - komunistického aparátčika, rudého ředitele, neschopného Juščenka a zbabělého gangstera Janukovyče - se Porošenko jeví jako energická, inteligentní a vzdělaná osobnost. 

Už úvodní příchod Petra Porošenka do Parlamentu byl poznamenán náhlou nevolností jednoho z vojáků čestné stráže – přičemž k tomu došlo asi v ten nejméně vhodný moment, když ho budoucí prezident jako posledního míjel. Po složení přísahy a projevu už coby prezident odcházel z Parlamentu a na stejném místě se u vojáka zastavil. Ten byl v úplném pořádku. Jen to byl jiný voják, než ten, který tam omdlíval.

 Pokračování inaugurace se pak konalo na nevelkém Sofijském náměstí, které má tu zvláštnost, že ze všech událostí od listopadu loňského roku se zde neodehrálo vůbec nic. Teď se tam při inauguraci sešla v podstatě hrstka občanů – nejoptimističtější odhady mluví o dvou tisících lidí.

 Na historicky obdobně významném nějakých osm set metrů vzdáleném Michajlovském náměstí byla v době občanské vzpoury barikáda a polní tábor a v areálu samotného Michajlovského kostela stála polní kuchyně a veřejná jídelna a po lednových událostech polní nemocnice. Tam lidé nosili šatstvo a potraviny, tam byly k vidění doslova hory doma zavařovaných okurek, zelí a nakládaného ovoce. Na zahradu byli také přineseni v lednu někteří mrtví z Institutské ulice. Na tu si organizátoři inaugurace také nevzpomněli. Na tu ulici, kde ostřelovači ze střech vzdálených domů povraždili naprostou většinu z obránců barikád, takzvané Nebeské roty.Tedy skutečně obránců, ne útočníků. Pravda, někteří měli v ruce klacek, lépe vyzbrojení pak baseballové pálky a chránili se dřevěnými nebo plechovými štíty, na hlavě stavební nebo v lepším případě motoristické helmy. Ale to všechno jim proti snajprům bylo k ničemu. Daleko agresivněji – s Molotovovými koktejly a dlažebními kostkami v rukou - byli naladěni jiní demonstranti o kus dál na souběžné Bankovní ulici.Tam však bylo kupodivu obětí minimum.

 Inaugurace nezavadila ani o samotný Majdan, kde bylo centrum všeho, kde se odehrály mítinky s účastí tisíců. (Na pravou míru je třeba uvést čísla, která se objevovala o počtu demonstrantů – nikdy jich nebylo sto tisíc nebo i víc, jak se uvádělo, z toho prostého důvodu, že na Majdan se takové množství lidí prostě nevejde).

Vyhnutí se Majdanu snad mohlo mít čistě pragmatický důvod, protože ten je stále neprůjezdný a zastavěný stany. Část z nich, pravda, už zmizela, ale jak říkají v místním Informačním centru, s některými dalšími obyvateli je těžká domluva. S původními demonstranty mají málo nebo vůbec nic společného, ale odmítají Majdan vyklidit. Proč tam ještě teď sedí, to asi vědí jen oni sami. 

Samotná inaugurace tak proběhla v parlamentu očekávaně, ačkoli v přední řadě se vypínal běloruský diktátor Lukašenko – který také jako snad hlavní celebrita pak v ukrajinských televizních kanálech rozdával rady na všechny strany – co s Ruskem, co s Krymem a co s Janukovyčem. Výmluvný byl  také pohled do auditoria na (znovu) poraženou kandidátku na prezidenta Julii Tymošenkovou. Ta mohla sloužit jako model koncentrované hořké závisti.     

 Samotný Petr Porošenko je zkušený politický harcovník, ostatně také Janukovyčův bývalý spolupracovník, zdůrazňují se jeho miliardy, ke kterým přišel jako majitel čokoládovny - ale jak přišel k té čokoládovně, slavné kvalitou svého zboží již v sovětských dobách - to se neví. Na rozdíl od minulých ukrajinských prezidentů - komunistického aparátčika, rudého ředitele, neschopného Juščenka a zbabělého gangstera Janukovyče - se jeví jako energická, inteligentní a vzdělaná osobnost. A nevyhnutelně kompromisní – chce usilovat o Evropu, ale zároveň dobře ví, že protiruský být nemůže. Ostatně i jeho podniky jsou závislé na exportu do Ruska.

 Jenže má před sebou úkol reformovat téměř nebo úplně všechno – armádou počínaje, jejíž příslušníci někdy dělají dojem, že si na vojáky dosud jen hráli. Hned za ní by měly následovat takzvané „právo chránící orgány“: policie, soudy, prokuratury. Neboli orgány, které ho naopak masově porušovaly. Ale ani tady není konec, protože korupce kvete doslova všude a koupit se tu dá všechno. Diplom a státní zkouška, řidičský průkaz, výuční list nebo titul profesora - na co si kdo vzpomene. Bezdětní možná kupují i rodné listy.

 Pak přijde na řadu ekonomika, která je polosocialistická, deformovaná státními zásahy do všech oblastí včetně cen, v tržních kulisách se odehrává jen částečně a to se ještě většina obchodů sjednává šeptem za tmy. A jak by ne, když úspěšnější podnikatel sotva stačí vyřizovat kontroly daňové, sanitární, požárnické, bezpečnosti práce – a všechny přicházejí s nataženou dlaní. A to je jen začátek všech reforem, protože pak přijde na řadu všechno to ostatní, politickou strukturou počínaje a školstvím konče. Ačkoli úspěšný byznysmen snad si nový ukrajinský prezident nepředstavuje, že stát lze řídit jako firmu a má tedy o nutnosti a podobě těch reforem konkrétní představy.

Ale zpět k inauguraci, k jejíž rozpačitosti jsme ostatně přispěli také sami, totiž zastoupením jen na úrovni ministra zahraničních věcí - půl světa vzdálená Kanada poslala ministerského předsedu.Takový začátek prezidentování nemusí nutně signalizovat, že stejně rozpačitý bude i jeho konec. Je i v našem politickém i ekonomickém zájmu, aby byl nový ukrajinský prezident naopak co nejúspěšnější.    

Kyjev