Výchova není ničím jiným než osobním příkladem a spoustou lásky

Tenhle zdánlivě banální výrok v sobě skrývá, že na formování osobnosti každého člověka má zcela zásadní vliv láskyplná výchova, kterou nemůže nahradit péče státu, a naopak nenávratně ji může poškodit špatné rodinné prostředí.

Letos by oslavil stoleté výročí dětský psycholog Zdeněk Matějček, který se ještě v dobách hluboké totality snažil bořit mýtus, že výchovu dětí může v případě potřeby plnohodnotně zabezpečit stát. V jistých dobách a režimech se dokonce prosazovala myšlenka, že se na tom stát má minimálně podílet, i když dítě rodiče má. Dnes u nás již asi nikdo nezpochybňuje, že ústavní výchova je až ta poslední možnost zabezpečení výchovy dítěte, ale stále přetrvává a je živen jiný mýtus, a to ten, že tím podstatným je formální podoba rodiny.

Maje na paměti ideje Zdeňka Matějčka, nikterak nezpochybňuji ideál tradiční rodiny, ale právě v rámci jeho myšlenek tvrdím, že daleko více než na tradičnosti záleží na funkčnosti a na onom láskyplném a harmonickém prostředí, do kterého dítě přichází a ve kterém vyrůstá. Je všeobecně známo, že již prenatálním stavu dítě krom jiného vnímá psychickou pohodu či nepohodu matky a vliv prostředí na něj působí od narození, přestože to není patrné.

Uvedl jsem, že ústavní výchova je tou poslední alternativou výchovy dítěte, ale ještě daleko horší než láskyplná výchova „tet“ (nejsou jen děcáky jako z hororu) je tradiční, tradičně narušená rodina, ve které tradičně táta chlastá, mydlí mámu, je zlý i na děti, které vyrůstají v atmosféře strachu, frustrace a absence lásky, což paradoxně vede k tomu, že si sami tento model rodiny osvojí. To může společně s jinými podobami „patogenních“ rodin vypadat jako extrém, ale vše nasvědčuje tomu, že ve značném množství rodin je tento extrém normou. Nicméně špatná, nefunkční rodina není jen ta kriminální. Právě nedostatek lásky, pochopení, empatie a smutný osobní příklad jsou tím, co může povahu dítěte zcela zdeformovat.

Je asi patrné, že tato úvaha je součástí argumentace vystupující proti samoúčelné obhajobě tradiční rodiny ignorující její kvalitu. Kvalita rodiny se těžko měří, ale z mého pohledu je nezpochybnitelné, že jakákoli podoba rodiny alternativní, tj. neúplné, tvořené partnery stejného pohlaví, prarodiči či pěstouny, ve které panuje ono láskyplné inspirativní prostředí, je lepší než nefunkční a narušená rodina klasického modelu. Nefunkční rodiny, pokud jejich stav nekoliduje se zákonem, nelze zrušit, ale přijde mi absurdní činit jakékoli překážky jakýmkoli jiným podobám rodiny. Myslím si, že i takto lze aplikovat odkaz Zdeňka Matějčka.  

https://cs.wikipedia.org/wiki/Zden%C4%9Bk_Mat%C4%9Bj%C4%8Dek

https://www.lidovky.cz/relax/zdenek-matejcek-detsky-psycholog-ceskoslovensko-laska-deti-vychova.A220920_145858_ln_magazin_ape?zdroj=top