Válka v Afghánistánu byla i vaší válkou, pane Merto!

Česká republika je součástí Aliance, která po prohrané válce opouští Afghánistán. Tu válku neprohráli jen ti, kteří se jí účastnili a aktivně či pasivně ji podporovali, ale občané každé země, která se této válce podílela. 

Bavíme se o prohrané válce, ale ona to byla taková válka neválka. Těžko si představit, jak by hypoteticky mohlo vypadat vítězství, a naopak lze onu prohru libovolně relativizovat. Shodnu se s autorem článku, na který reaguji, že to byla válka zcela zbytečná. Byla to vlastně nejdříve jen odplata za 11. září, a kdyby zůstalo jen u útoků na základny teroristů, mohla tato vojenská operace také rychle skončit.

Smyslem tohoto článku však není prezentace mého náhledu na afghánskou operaci jako takovou, k tomu jsem se nedávno vyjádřil v jiném blogu, ale pouze to, co bude po stažení spojeneckých vojsk následovat, respektive, co nastat má a nemá.  Přestože jsem přesvědčen, že invaze do Afghánistánu neměla proběhnout a ten neměl být spojenci z části obsazen, tak si myslím, že ten boj měl být nějak dobojován, a to alespoň tak, že budou trvale ochráněni ti, kteří se ke spojeneckým jednotkám přidali nebo s nimi veřejně sympatizovali.

Nikdo přesně neví, jak velká část afghánské společnosti stála a stojí na straně Aliance a vlády, která byla fakticky spojenci ustanovena, a kolik lidí sympatizuje s Talibanem, který patrně velkou část země opět ovládne a není ani vyloučeno, že si ji podmaní celou. Není ale těžké hádat, co se stane s lidmi, kteří se postavili tomuto středověkému hnutí a s těmi, kteří je aktivně či pasivně podporovali. Na tyto lidi je třeba nahlížet jako na spojence a jejich zanechání vlastnímu osudu se nedá nazvat jinak než jako zrada.

Chápu různé postoje k obecné problematice afghánské války, ale nerozumím tomu, že někdo podporuje akt zrady s tím, že se to jeho netýká, že přeci on tu válku nechtěl, takže on ani nemusí a nemá nést jakékoli její důsledky. Tento postoj mi přijde bytostně český, a to v tom nejsmutnějším smyslu slova. Je to projev našeho čecháčkovského alibismu, zbabělosti a také vyčůranosti, která nám velí se k někomu či k něčemu přihlásit, když z toho něco je, a když je třeba něco obětovat nebo platit, tak dát ruce pryč.

Nemusím ve všem souhlasit s Petrou Procházkovou, jejíž fokus je poznamenám zkušenostmi, které nemám, nemá je kritik jejich názorů, pan Merta, a má je vlastně jen velmi málo lidí. Nemyslím si, že si nutně každý z nás musí vzít domů nějakého Afghánce a nemyslím si ani, že je rozumné umožnit bez rozmyslu statisícům lidí zcela jiné kultury bez rozmyslu přesídlit živelně do Evropy, ale nějak se o ně postarat je zcela nezbytné, jsme jim to dlužni, a jejím to formálně dlužen i pan Merta, přestože si takový dluh nepřipouští.

O naší účasti v této válce rozhodli politici, kteří nespadli z nebe, ale byli řádně zvoleni, respektive nominováni těmi, kteří byli zvoleni a našimi zástupci v rámci parlamentní demokracie potvrzeni, a tudíž jsou jejich skutky i naší zodpovědností, ze které se nelze vyvléci. V roce 1945 prohrálo Německo válku – prohrálo ji celé Německo včetně těch, kteří Hitlera k moci nezvolili, a obecné důsledky této prohrané války nesli stejně jeho bývalí sympatizanti, stejně jako odpůrci. Tak to prostě je.  V tak dramatické situaci rozhodně nejsme, ale princip je úplně stejný.

Jistě znáte ten citát začínající slovy: Žádný člověk není ostrov sám pro sebe…. V této chvíli zvoní hrana lidem, kteří nám věřili. Nevím, jak jim mohou pomoci všichni ti, kdo jim pomoci mohou a mají, ale vím docela jistě, že to není jen jejich věcí a že se mě to v důsledku také týká.