Už hořela, když jsem si do ní lehal

To jsem si jen tak připomněl pana Fulghuma a skrze něho pana Horatia, který napsal: „Quid rides? Mutato nomine, de te fabula narratur.“ V překladu: „Proč se směješ? Změň jméno a ten příběh bude o tobě“.

Smysl toho antického citátu je poměrně jasný: Pošklebuješ se někomu, a přitom děláš to samé. A to lehání do hořící postele? Robert Fulghum to ve stejnojmenné knížce vysvětluje jako takový univerzální princip, kdy děláme něco, o čem už předem víme, že je to nesmyslné, absurdní a hloupé, ale nějak si nemůžeme pomoci. S tou postelí to vypadá jako extrém, ale když zpětně hodnotíme nějaké vlastní počiny, mnohdy v té retrospektivě vypadají ještě šílenější. Tedy, mě tak ty moje často připadají.

Proč jsem si vlastně vzpomněl na toho Fulghuma, potažmo Horatia? Zamýšlel jsem se asi nad svými hořícími postelemi a nad příběhy, které by mi přišly komické, kdyby nebyly moje, a přitom jsem získal pocit, že tento princip se dá aplikovat třeba i na politiku státu a vztahy mezinárodní. Jak politici včetně vůdců činí věci, které jsou předem odsouzeny k nezdaru, a je jisté, že skončí velkým malérem. Třeba ne hned, ale časem jistě. Vidím v relativní blízkosti řadu hořících postelí, do kterých někdo leze s výrazem, že je to něco úplně normálního, ne-li přímo nutného. Možná se takto absurdně chová lidstvo jako celek a tou hořící postelí je planeta Země.  

Je ovšem rozdíl mezi vlastní lehkomyslností a nezodpovědností vůči sobě samému a počiny, které se týkají druhých. Takovým typickým lezcem do hořícího pelechu, který sebou bere nejen celý národ je pan Putin. Žádný reálný smysl napadení Ukrajiny totiž neexistuje, a tato skutečnost musela být jasná každému hned po několika týdnech konfliktu, kdy se ukázalo, že racionalita přání bleskové vítězné války je u Putina podobná jako kdysi u Hitlera. Rusko totiž, bez ohledu na to, jak válka dopadne, nezíská vůbec nic, co by jeho obyvatelům jakkoli zlepšilo život, pokud tedy nějaký nešťastník nežije z toho, že se jeho stát odprezentoval silou, kterou evidentně nepřeceňovali jen sami Rusové, ale i okolní svět.

Rusko ovšem není jediné. Pohleďme v kolika zemích světa probíhají vnitřní i vnější konflikty, jejichž smysl je naprosto absurdní. Lidstvo bude v dohledné době čelit naprosto fatálním problémům, které se týkají zdrojů, kterými tato planeta disponuje, a ekologické zátěži, což přímo souvisí s přelidněním. Svět evidentně není schopen kooperovat a řešit zásadní otázky. Na místo toho se lidstvo trápí náboženskými, etnickými či územními pseudoproblémy. I zubožené státy vydávají astronomické sumy na zbrojení a vyspělé státy zoufale plýtvají svým potenciálem v oblastech, ve kterých se ztrácí jakýkoli užitek pro normální lidské životy.

Jsou to asi takové marné stesky. Lehko si řekneme, že takto to prostě bylo, je a bude a jdeme dál. Tak nějak se pocitově srovnáme s tím, že jako moderní a empatičtí lidé přispějeme na charitu, v rámci čehož je v řádu stovek milionu pomoženo potřebným, a pak lehce zkousneme to, že v řádu stovek miliard nakoupíme zbraně, které mimo jiné způsobí, že bude pořád dostatek těch, kterým pak v rámci dobročinnosti koupíme lepší protézy. Chápu smysl zbrojení, cítíme-li se oprávněně ohroženi, a rozlišuji mezi válkou dobyvačnou a obrannou, ale nemohu se smířit s tím, že svět jako celek není schopen této absurditě účinně čelit.

Ono je snadné ukázat na někoho, koho si představujeme jako viníka takové situace: na Rusa, na Číňana, na Araba, na rasistu, na nacionalistu, na nějaké militantní hovado… Možná jsem naivní, ale myslím si, že přeci drtivá většina zcela konkrétních lidí na světě nechce zbytečně umírat, truchlit pro své zbytečně zemřelé, strádat, nebo se dívat, jak jiní umírají a strádají. Kdo chce takto žít? Pokud je to tak, jak si myslím, je někde chyba, a smyslem veškeré politiky by mělo být, pokoušet se tu chybu najít a odstranit.  

Přijde mi dobré si zcela soukromě říci, že do té hořící postele prostě už podruhé nepolezu, protože se nechci znovu popálit. Na základě takového svého osobního příkladu pak může každý totéž požadovat po svých vládách a vůdcích, respektive volit takové, kteří nechtějí svůj národ pálit.  A pokud vám (a tím myslím úplně kohokoli a kdekoli) přijde, že se vás to osobně netýká, řekněte si před zrcadlem: „Quid rides? Mutato nomine, de te fabula narratur.“