Profil typického českého voliče

Nevadí mu komunisti,podporuje Zemana a Babiše, jenž to tu má jako firmu, vzhlíží ke krajní pravici, která snad konečně zatočí s muslimy, migranty, cikány a teplouši a neoškliví si ani diktátory, kteří vždy nakonec zjednají pořádek

Možná právě tohle typický český volič není, ale chtěl jsem tím naznačit, že bývá jaksi těžko čitelný. Mohlo by se také zdát pro nás zbytečné, zabývat se něčím, jako je specifikace „typického českého voliče“, ale pro politiky je to naopak něco zcela zásadního. Kdo jiný musí být politikem osloven, aby si ten mohl zajistit volební úspěch? A to je asi někdy trochu oříšek.

Jaký je tedy ten průměrný volič objektivně? Táhne mu na padesát, je rozvedený, má dvě dospělé děti, nějaké ty dluhy, výplatu (důchod) v průměru kolem dvaceti tisíc a bydlí ve vlastním městském bytě nebo venkovském domku. To je takové vnější určení, které politickou orientaci ovlivňuje nepřímo. Průměrný volič má střední vzdělání (cca 70% občanů; z toho polovina s maturitou a polovina bez ní a zhruba po patnácti procentech jsou lidé se základním a vysokoškolským vzděláním), což prý má na politickou orientaci vliv větší.

Tento článek by se dal také uvést, a tím pádem i ukončit, konstatováním, že ideologická nečitelnost lidí je typickým rysem této civilizace, případně tím, že se to tak aktuálně jeví komukoli, kdo nenahlíží na svět kolem sebe s odstupem, ale snaží se ho nějak pochopit „za provozu“. Takovou úvahou však asi nemá cenu si hlavu lámat, a toto relativizování jsem si neodpustil jen proto, abych si tím vytvořil jakési alibi vůči těm, kteří by následující zamyšlení takto moudře zrelativizovali.

Nelze si nevšimnout reakcí občanů na různé politické a společenské události a nelze si zároveň ani nevšímat volebních výsledků a preferencí. Pokud se obojí spojíme, dojdeme snadno k přesvědčení, že jsme v lepším případě naprostí mystifikátoři, v horším případě blázni. Přestože jsou u nás velcí recesisté a nejsme ani ušetřeni homogennímu a izotropnímu rozšíření blbů po zeměkouli, nedá se tím tento rozpor spolehlivě vyřešit. A jaký je to tedy vlastně rozpor?

Vezmu-li za bernou minci reakce čtenářů na různé články a komentáře, výsledky anket a osobní zkušenosti s prezentací nějakých názorů (nic jiného asi použít nelze), tak bych snadno získal pocit, že jsme národem zarputilých pravičáků a lišíme se pouze tím, jestli vyznáváme v pravicové politice liberálnější nebo konzervativnější postoje. Volby však ukázaly a volební preference ukazují, že k pravici tíhne tak 10% našich voličů a velká část se zbylých devadesáti není jenom levicově orientovaná, ale jsou to rovnou pravověrní levičáci a v nemalé míře i komunisté.

Nedokážu nikterak určit, jak velká část populace nemá prakticky žádný politický názor a pouze se emotivně přiklání k tomu či onomu politikovi a k té či oné partaji na základě nějakých gest, slibů nebo jenom osobních sympatií, což jsem v předminulém odstavci poněkud nekorektně označil dysfemizmy „blázni“ a “blbové“, a musím vzít proto v úvahu, že tam pochopitelně může patřit i velká skupina lidí, kteří se prostě o tyto záležitosti nestarají, a blázny a pitomci se stávají až tehdy, když se iracionálně chovat začnou. Možná je nakonec v tomto ukryt celý ten paradox.

Abych jenom neteoretizoval, představme si, jak jsem naznačil perexu, někoho, kdo váhá jestli volit ANO nebo komunisty, protože za jedněch to lepší bylo, a za druhých to zase lepší bude, podporuje Miloše Zemana, což není tak nelogické (přestože se pan prezident od komunismu někdy jakoby distancuje), má docela v oblibě Andreje Babiše, který to tu umí vzít do ruky jako tu firmu, a také s nadšením vzhlíží k představitelům krajní pravice, u nás i v zahraničí, kteří by snad mohli konečně pořádně zatočit s těmi muslimáky, migranty, cikány a buzeranty. Neoškliví si pak ani různorodé diktátory, kteří v tom všem nakonec stejně udělají pořádek.

Připadá-li vám takový „profil“ fantastický, bude se to možná tím, že takto své postoje většina lidí hned nevyhrkne a nesumarizuje je ani sobě samým, natož veřejně. To však nemusí znamenat, že tak lidé nesmýšlí. Osobně bych řekl, že naopak takto smýšlí mnoho potenciálních voličů, a pokud by snad takhle nějak vypadal náhled většiny obyvatelstva, je takový národ těžko čitelný a jeho reakce těžko předvídatelné. Asi je poměrně patrné, kam mířím, tento fenomén zastřešuje pojem „populismus“. Populistická politika totiž vyzobává z různých ideologií, postojů, návrhů řešení a vizí právě jen to, co jaksi ladí uchu voliče a vůbec si neláme hlavu s tím, jestli to celé má nějakou ideologickou kontinuitu a, což je mnohem horší, jestli je to celé nějak prakticky realizovatelné.

Co z toho vyplývá? A je to nějaký zákonitý nebo snad dokonce pozitivní proces? Pojmy „pravice“ a levice jsou sice již pasé a brzy to tak bude asi i s konzervatismem a liberalismem, ale to ještě neznamená, že by se z politiky musela vytratit určitá principiální zásadovost a s ní také odvaha prosazovat kontinuálně srozumitelná opatření. Tedy nemuselo by to tak být, ale je to tak, protože měřítkem všeho je úspěch a politické systémy nenápadně sklouzávají k principům přímé demokracie, která vynáší na výsluní populisty a spolehlivě likviduje politiky, kteří by se snad chtěli držet nějakých principiálních zásad a ideologického směru.

Jestli je to proces zákonitý, netuším, ale pozitivně ho vnímat nedovedu. Důvod je prostý, názory a nálady většiny obyvatelstva mohou být těžko konzistentní a přizpůsobování se jim a zvláště pak jejich živení pomocí různě vyvolávaných emocí systematickou propagandou, může být vysloveně škodlivé. Stačí si jenom připomenout, jak všechny ty hrůzy minulého století a scestné ideologie měly masivní a často bohužel i zcela legální podporu většiny občanů příslušných zemí, kteří se přiklonily tu k fašismu nebo nacismu, tu ke komunismu.  

Z výše uvedeného tak vyplývá další paradox, a to ten, jak může být na jedné straně nebezpečné, když je společnost ovládána jednou ideologií, a jak je naopak k přijetí nějaké pochybné ideologie náchylná společnost, která je odideologizovaná, a která má tendenci se odklánět od určitých norem, které obecně neodlišují správné od špatného, a naopak se přiklání k preferenci účelného a výhodného před neúčelným a aktuálně nevýhodným, byť je to morálně pochybné.

Chtěl jsem psát o typickém voliči, ale ve skutečnosti jsem možná podvědomě chtěl psát o tom, jak bych si typického voliče představoval. Možná jsem nehorázně náročný, ale představoval bych si voliče, který na základě své osobnostní, společenské a intelektuální determinace přijme určité ideje, které konfrontuje s příslušnými partajemi a zvolí si tu, kde dojde k největší shodě oněch idejí.  Přál bych si voliče, který bez ohledu na vzdělání a inteligenci jedná více na základě intelektuálních pohnutek, než prchavých emocí, a který si před jakoukoli politickou (a nejen politickou) volbou položí velmi prostou otázku: Je to dobré nebo špatné? Jsem bytostně přesvědčen, že špatné od dobrého umí rozeznat téměř vždy téměř každý, jenom se často takto ptát nechceme.