Proč mám být politikem, když nemohu být papalášem?

Tak se může zeptat každý politik, a já jsem pln empatie a pochopení pro jejich těžký úděl. Lidé si přeci volí povolání s tím, že budou užívat výhod s ním spojených, proč to zazlívat politikům, všem Prymulům, Faltýnkům a Hniličkům.

Jmenoval jsem tři aktuálně populární postavy spojené s vládnoucí stranou, kteří se provinili proti restrikcím, které systém, jehož jsou součástí, uvalil na prostého občana, ale týká se to jakéhokoli politika, funkcionáře i celebrity. Je patrné, že právě onen prostý občan hledí na politika, funkcionáře či celebritu zavile, protože jim závidí výhody, kterých sám nepožívá. Nemá takový příjem, nedisponuje beztrestností, nemá možnost lukrativně využívat exkluzivních kontaktů, nedisponuje mocí, a když přes zákaz v hospodě slaví kamarádovi narozeniny, zásahová jednotka policie jim vyrazí dveře beranidlem. Nemůže ani jen tak přijít k lékaři a požadovat přednostní vakcinaci.

Je to zkrátka k vzteku, ale každý se může stát politikem, každý se může vypracovat k nějaké funkci a každý se může stát celebritou, stačí jen hodně chtít. Drtivá většina politiků, funkcionářů i různých celebrit nedosáhla svého postavení tím, že by byli schopnější, chytřejší, pracovitější, a už vůbec ne morálně vyspělejší než ti ostatní, ale spíše jen tím, že moc chtěli a byli schopni pro to udělat více než jiní. Ti lidé toužili po úspěchu a ten se nakonec dostavil. K úspěchu neodmyslitelně patří i ony hmotné a nehmotné benefity, které jim tak závidíme. Nejsme ochotni toho obětovat tolik jako oni, ale neopomeneme využít jedinou příležitost, abychom jim vyčetli jakýkoli náznak zneužití jejich postavení. To velmi dobře vědí novináři a jejich političtí i různí jiní konkurenti, a tak zjevně či skrytě na tuto kartu hrají.

Lidé nakažení idealismem a zkresleně vykládanou historií trpí přesvědčením, že politikem by měl být jakýsi moudrý stařec, který je prost jakýchkoliv osobních ambicí, který nestojí o peníze, moc ani slávu, ale jen chce veškeré své síly, moudrost a zkušenosti položit na oltář vlasti a svého lidu. My ostatní až takto naivní nejsme, ale i my máme onu nereálnou ideu stále namysli. Politikové to pochopitelně vědí, a tak se více či méně, zdařile i méně zdařile snaží do takové podoby stylizovat. Dávají na odiv, že prakticky nespí, zanedbávají rodinu, žijí jako asketové, stále trpí útoky podezíravých novinářů, ale vždy jsou vedeni jen těmi nejušlechtilejšími pohnutkami. Jedno oko by nezůstalo suché.

Jistý pan Mňačko napsal kdysi knihu s názvem Jak chutná moc, a v ní přesně vystihl podstatu věci.  Moc je droga a součástí toho rauše je také to, co bylo již uvedeno, tedy všechny ty benefity, které nejsou běžnému člověku dopřány. Tenhle princip platí odpradávna a vyspělost každého systému se neměří tím, že se pokusí tento princip zrušit, ale pouze tím, jak ho dokáže využít, tedy jak dokáže schopného amorálního jedince využít k tomu, a by byl na základě svých tužeb a ambicí systému užitečný. Špatné systémy se logicky vyznačují tím, že tito jedinci, případně organizace, které si vytvoří, systém nekrmí a neobohacují, ale pouze ho dojí. Když už pak není co dojit, vypukne revoluce, která vynese jiné, kteří si chtějí počínat úplně stejně, což jim může, ale také nemusí být umožněno.

Každý si může na základě vlastních představ, soudnosti a pozorovacích schopností zhodnotit, jak funguje systém, ve kterém se aktuálně nachází. Moje výše uvedená slova o empatii a pochopení jsou jistě nadsázka, ale ne až tak úplná. Byl bych docela ochoten papalášům tolerovat jistou míru papalášství, ovšem za předpokladu, když z toho budu mít nějakou přidanou hodnotu. Jsou-li jisté výsady formální i neformální odměnou za dobrou práci, nebudu to řešit, ale ty, o kterých byla zmínka ničím takovým nejsou. Jediným výsledkem je frustrace a demoralizace těch, kteří se mají podřídit restrikcím a řádu, aniž by mnohdy věděli proč.

Mám takový pocit, že pomalu ale jistě nastupujeme trend, který nás vede do stavu, ze kterého jsme se před mnoha lety snažili vyprostit. Politikové nejsou elitami, myslím skutečnými elitami, protože jsme je nevolili z elit, ale z plebsu (míním morální, nikoli materiální plebs, tam je to spíše opačně), a teď se divíme, že jsou takoví, jací jsou. Politika, tedy ona moc, dokáže zkazit i ty, kteří před vstupem do ní byli slušní, a nastupuje ona poučka o využití ambicí a potenciálu schopných. Vstoupí-li do politiky lidé, kteří se chovali amorálně již před tím, a systém není nastaven tak, aby dokázal sám sebe ochránit před svým zneužitím, nemůže nastat nic pozitivního. Vytvořený systém nemá sám o sobě žádnou samočistící schopnost, očistit ho může pouze strach, který u mocných vyvolá představa, že budou z vůle lidu moci zbaveni (v civilizovaném světě legální cestou voleb), a strach může být vyvolán jen existuje-li určitá kontrola, kterou zabezpečuje svoboda šíření informací.

Proto je tak důležité tuto svobodu zachovat a plně využívat.  Nelitujme proto politiky, když získáme pocit, že k nim novináři, publicisté či nějací aktivisté přistupují jako ke štvané zvěři. Je to jediný způsob, jak vyvolat onen strach, na základě kterého může být politik užitečný, a který alespoň do určité míry zabezpečí, že jeho papaláštsví nepřeroste v něco jiného, v něco mnohem nebezpečnějšího.