Přijel jsem si to užít a s tím šedesátým druhým místem jsem spokojený…

Ve stínu euforie ze zlatých medailí a ze skvělých úspěchů mnohých našich olympioniků slýchám trochu jiná, pro mě těžko pochopitelná vyjádření, na která v soukromí reaguji podobně, jako jistý soudruh Lukašenko.

Zmíněný běloruský diktátor se v souvislosti s atletkou Kryscinou Cimanouskou a jinými sportovci z této oázy stalinismu vyjádřil v tom smyslu, že „jeho“ stát do sportovců investuje nemalé prostředky, takže oni jsou povinni přivézt medaile. Patrně chápe sport jako ideologický nástroj a sportovní klání jako válečný akt, v rámci kterého je správné buď zvítězit, nebo padnout. Já jsem v případě neúspěchu našich borců shovívavější, ovšem ne vždy.

Vrcholový sport se v některých svých aspektech hodně vzdálil samotné podstatě sportu. Je to pro sportovce zaměstnání a pro diváky specifický druh zábavy. Tato zábava také vyvolává klubové vášně a na mezinárodní scéně vášně nacionální, které mohou mít vcelku normální podobu, podněcovat pozitivní vlastenecké emoce a posilovat, byť poněkud falešně, národní hrdost, ale lehce mohou přerůst ve fanatismus a rozdmýchávat poněkud méně zdravé nacionální vášně.

Je jasné, že vrcholový sport je na rozdíl od toho rekreačního jasně zaměřen na úspěch. Ani to není nic špatného a vlastně to ani jinak být nemůže. Ten úspěch „našich“ si jako diváci chceme užít a je na něj navázána i finanční stránka sportu. Sponzoři i stát financují především ty úspěšné a ty, kteří jsou vidět. Pohnutky sponzorů jsou jasné a jedinou motivací státu a jeho různých složek (třeba armády) je princip vzoru. Vrcholoví sportovci jsou těmi, kteří mají sekundárně motivovat občany, zvláště děti ke sportování, což je obecně žádoucí, a také se prezentovat jako vzory morální a etické, což je též dobré, ale už ne tak časté.

Kvalifikuje-li se nějaký sportovec na olympiádu, a je-li kvalifikantů celkově sto, je jasné, že někdo musí být první a někdo stý. Není asi důvod toho prvního zbožštit a toho stého popravit, ale předpokládal bych, že každý z těch sta chce vyhrát. Do jaké míry je to v tom či onom případě reálné, je jiná otázka, ale obecně je to téměř vždy možné. Usuzuji tedy, že každý olympionik jede na olympiádu s touhou vyhrát a udělá pro to v rámci duchu fair play a zachování vlastního zdraví všechno.

Myslím si, že vrcholový sportovec, který se účastní závodu či souboje s cílem si ho jen užít a nebýt poslední, obyčejně nikdy nic nevyhraje, a je otázkou, jestli má být tím vrcholovým sportovcem a má-li se olympiád účastnit. Každému se nemusí závod nebo zápas povést, někdo je aktuálně nebo obecně lepší a někdo horší, ale často spočívá onen úspěch v mentální oblasti, takže nějaký poraženecký či rekreační přístup není na místě a zhodnocení vlastního výkonu zabezpečujícího šedesáté druhé místo slovy: „jsem spokojený a moc jsem si to užil“, na mě působí poněkud divně.

Možná někdo namítne, že sportovci znají své limity a podle toho se také ke svým možnostem a posléze i výkonu vyjadřují. Může to tak být, ale podívejte se třeba na italského sprintera Lamonta Marcella Jacobse, který senzačně vyhrál sprinterský závod na 100 m. Kdyby Jacobs jel na olympiádu s cílem dostat se do semifinále, což odpovídalo jeho osobnímu rekordu, tak by se možná ani do toho semifinále nedostal. On však chtěl vyhrát a chtěl vyhrát tak moc, že se mu to ve šťastném souběhu všech okolností podařilo. A Jacobsův příklad není rozhodně jediný.

Těžko si představit lepší vzor, než je ten Jacobsův, a těžko si představit horší vzor než ty sportovce, které jejich vlastní výsledky na olympiádě moc nezajímají a také ty, kteří přijedou užít si onu účast s tím, že si splní tabulkově předpokládané umístění.  V poli poražených může skončit každý, i velká hvězda, ale podstatný je ten přístup. Někdo se nám sice snaží namluvit, že olympiáda je takový svátek, v rámci kterého není důležité zvítězit, ale zúčastnit se, ale tenhle Coubertinův výrok se trochu přežil, respektive i on to kdysi myslel asi trochu jinak, když také prohlásil, že: „Společné úsilí přináší rychlejší a lepší výsledky.“

Tyto olympijské ideje vzaly z hlediska pořadatelů a činovníků již dávno zasvé, stejně jako je tomu s vlastní podstatou řady sportovních odvětví. Sportovci, stejně jako diváci však mohou mnohé principy dále udržovat, a to touhou po úspěchu a radosti z něho, stejně jako férovým chováním a uznáním těch, kteří byli lepší a šťastnější. Nicméně podstatou sportu je soutěž, a to s jinými i se sebou samým, a vítězem je jen ten, kdo překoná jiné, či (nebo zároveň) překoná i sám sebe. Nejsem si vůbec jistý, jestli to takto každý olympionik vnímá.