Poslední taneček na Titaniku

Nemyslím si, že míříme k nevyhnutelné zkáze, konečně i z Titaniku se mnoho pasažérů zachránilo. Hudba však prý ještě hrála, když už loď nabírala vodu. Možná, že už trochu nabíráme, člunů je však stejně málo, tak co? 

Žijeme v postmoderní společnosti. Moderní svět, o kterém takto uvažujeme, a který započal, řekněme, renesancí, tou renesancí, jež tak jak nastupovala v různých částech Evropy, začala pěstovat mýtus nezbytného pokroku, pojetí svobody jako postupné emancipace a ideál ovládnutí přírody. Do popředí se dostaly exaktní metody vědy, myslitelé se dovolávali formálního myšlení a víry v universální rozum. Umění se vracelo k racionálním kořenům antiky a mělo nesporný vliv na vyvedení společnosti ze středověkých dogmat do novověku. Na přelomu 19. a 20. století nastoupila v umění moderna, která úzce souvisí s ideologiemi té doby. Moderna se náhle v mnohém proti klasickým ideálům bouří, boří je, a ve svých nových pohledech a směrech si žádá změnu. Změnu techniky, změnu chápání, změnu vnímání, změnu všeho.

Postmoderna, která plíživě počala nahrazovat modernu, se vrací do místa, ze kterého jako by chtěla pokračovat, jak moderna narušila "přirozený" vývoj. Pokračuje však v jakési zmutované podobě, protože postmoderní filosofie naopak zpochybňují myšlenku pokroku, hlásají nevíru v klasickou filosofii jednoznačně vykládající vývoj dějin, přehodnocuje se vztah mezi člověkem a přírodou, stejně jako silný universální rozum. Emancipace je zdiskreditována komunistickými experimenty a jednotu a řád pohřbili fašisté. Moderna měla charakter kolektivní, postmoderna individuální, který privileguje spíše odlišnost, pluralismus a respektování rozdílů. Postmoderna se tak stává jednotným fenoménem spojujícím filosofy s devianty, architekty s ekology, malíře s esoteriky, romanopisce s homosexuály, feministky s etnickými menšinami a mnohé jiné s mnohými jinými. Postmoderna evokuje „staré pořádky“ moderního pojetí světa, ale míchá je s oním individualismem a relativizuje je ad absurdum.

V politice se postmoderní doba prezentuje krizi státu, protože význam národních států převyšuje moc nadnárodních korporací. Krize konceptu společenství vyplavila napovrch bezbřehý individualismus, v němž už není nikdo druhému souputníkem, ale soupeřem, kterého se musí obávat. Tento „subjektivismus“ podkopal základy modernity, z čehož plyne situace, v níž se vše bez jakýchkoli záchytných bodů rozpouští. Ztrácíme pocit jistoty práva (všimněte si, že soudnictví vnímáme často jako nepřítele) a jediným řešením pro jedince bez záchytných bodů je upozornit na sebe za každou cenu, upozornit na sebe jako na hodnotu. Tato situace patrně vytváří předpoklady pro konzumní společnost (nebo možná konzumní, blahobytná společnost spoluvytváří předpoklady pro postmoderní svět). V konzumním způsobu života není spojena touha po vlastnictví vytoužených předmětů jenom s tím, abychom uspokojili své potřeby, ale i s tím, že jejich nákupem zboží roztáčíme jakási kola ekonomiky, která žije z absurdního přebytku všeho. Věci ztrácejí často význam krátce po nákupu, takže jednotlivec spotřebovává jednu věc za druhou v jakési bezúčelné bulimii. Nekupujeme jenom stále nové modely mobilů, počítačů a aut, ale absurdně plýtváme i potravinami, vodou i energiemi.

Krize ideologií a politických stran se dá vyjádřit příměrem, že partaje jsou dnes jen taxíky, do nichž nasedají vůdci lidu nebo bossové, kteří mají pod kontrolou hlasy voličů, nenuceně vybírané podle naskytujících se příležitostí. Je patrné, že jak zanikla víra ve spásu pocházející seshora od státu nebo revoluce, nastala doba protestních hnutí.  Tato hnutí vědí, co nechtějí, ale zároveň nevědí, co chtějí. Jejich představitelé a členové nějak jednají, ale nikdo moc netuší, kdy a jakým směrem. Ani oni sami. Úvahy nad touto problematikou se mohou zdát být jenom jakýmsi intelektuálním cvičením, ale její přesah do politiky už signalizuje, že to není jen hra. Politika přeci zcela zásadně ovlivňuje naše životy i svět jako takový. Individualismus, liberalismus a z toho vyplývající egoismus může na jedné straně pozitivně působit jako vakcína proti zneužití ideologií, které ovládnou zfanatizované davy, a na druhé straně působí stejně rozkladně i v případech, kdy by bylo možná dobré, aby se lidé semkli pro něco užitečného a ve svých důsledcích i sebezáchovného.

 Neodvratně se blíží kritický stav v oblasti ekologie a energetiky v přímě souvislosti s vyčerpáním zdrojů a s přelidněním a s velmi nerovnovážným stavem společnosti v různých oblastech světa. Lidé však v rámci hesla “po nás potopa“ mají starosti o nový model telefonu nebo auta. To samo o sobě není nic špatného, ale problém je však v tom, že není síla, která by přiměla lidstvo podílet se na „záchraně světa“. Jednak se o to ani politické reprezentace nesnaží, naopak povzbuzují své občany ke slastnému setrvávání, a ti kteří se o to snaží, jsou vnímáni jako podvodníci, činící to ze zištných důvodů, což je bohužel mnohdy pravda. Žijeme tady a teď a náš ateismus nás přesvědčuje, že jen to má smysl. Budoucnost pro nás není to, co vytvoříme, ale to, co přijde po nás, a je to nepředvídatelné jako počasí.

Svobodný a nezávislý jedinec v jedné části světa si řekne, že on sám nic nezmění a „nadělá si“ tucet dětí. Když takto zauvažuje miliarda jeho spoluobčanů, máme problém. Působí to možná komicky, ale v jiné části světa jiný svobodný a nezávislý jedinec usoudí, že děti mít nebude, a jelikož se tak rozhodnou i mnozí jiní, dojde k tomu, že nějaký národ začne naopak vymírat. Je přeci nepřijatelné někomu zakazovat mít děti a ještě nepřijatelnější je někoho nutit, aby je měl. To je jen příklad, ale dá se to aplikovat na cokoli. Jsme přeci individuality, ne jen jakási kolečka v soukolí zvaného lidstvo. Upřímně řečeno nemám jasnou představu, jak by měl konkrétně odpovědný přístup ke světu vypadat a už vůbec nevím, kdo by ho měl iniciovat a „řídit“. Aktuální garnitura politiků a národních i nadnárodních korporací to však asi být nemůže, protože všichni sledují jen svoje zájmy a svoji prosperitu, stejně jako jejich výkonné jednotky, jejich zaměstnanci, konzumenti a valná většina voličů. Zbývá tak asi nějaký guru žijící v jeskyni nebo v buddhistickém klášteře, který přesvědčí lidstvo, že v zásadě nepotřebuje 99% všeho, co má, že přežití lidstva spočívá v harmonii se zemí, kterou obývá. Osobně si myslím, že to tak je, ale jelikož ani já, tedy ten, kdo si myslí, že to tak je, se toho všeho nechci a neumím vzdát, je jistě zcela absurdní představa, že by tak učinili dobrovolně ti, kdo si to nemyslí nebo o tom nepřemýšlí.

Kam a jak se posune naše postmoderní společnost? Budeme s velkou pravděpodobností tančit na palubě potápějícího se Titaniku, dokud nebudeme mít vodu v lakýrkách. Dá se předpokládat, že se „něco hne“ v okamžiku, kdy přijde nějaký zcela zásadní podnět. Nedokážu si představit, že by aktuální liberální stav nahradilo něco jiného než diktatura, která jako jediná v nastalé krizi může nastavit tvrdá „regulační pravidla“ a účinně je vymáhat. Možná to ale bude proces pozvolný.  Možná má někdo už nějaký plán. Možná si nějaké změny nebudeme ani moc uvědomovat. Možná, že už ten proces začal.