Nejste dobrý Čech!

Máte pocit, že bychom měli různě vnímat velmi podobné události jen proto, že se s odstupem 85 let netýkají našeho státu, ale státu sousedního? Dobré podněty k zamyšlení a prozření můžeme nacházet i v literatuře a filmu.

Ta věta, “Nejste dobrý Čech”, mi ulpěla v paměti z filmu Obsluhoval jsem anglického krále natočeného podle novely Bohumila Hrabala. Ani jsem nehledal, jestli je převzata z knihy, nicméně její smysl je jasný. Hoteliér Brandejs ztvárněný Josefem Abrhámem těmito slovy propouští hlavního hrdinu, číšníka Dítěte ze svého hotelu z důvodu jeho kolaborantského počínání. 

Pro ty, co neznají knihu ani film, se tato část filmu odehrává krátce před okupací. Jan Dítě je zamilován do sudetské Němky, se kterou se posléze ožení, a zcela ignoruje skutečnost, že Němci jsou nepřátelé. Hrabalův i Menzelův neotřelý, až absurdistický pohled na dobu i životní příběh člověka dobou zmítaného nutí diváka přemýšlet o tom, že nebyli a nejsou jen jasně vyprofilovaní, zásadoví “hrdinové” a “antihrdinové”, ale i lidé naopak zcela nevyhranění podléhající různým osobním pohnutkám. V časech klidu a míru jsou takoví lidé v tomto ohledu nezajímaví, naopak v časech neklidných a válečných může být jejich nezúčastněnost, loajalita, případně náklonost k nepříteli vnímána jako zrada a kolaborace. 

Řekl bych, že většina našinců vnímá události předcházející roku 1939 shodně a jednoznačně. Chápeme hitlerovské Německo jako zlo, okleštění a posléze okupaci českých zemí jako akt bezpráví a agrese a chování nacistů u nás jako počínání zločinné, a to bez ohledu na domnělé i reálné chyby prvorepublikové vlády včetně historicky rozporuplného přístupu k sudetským Němcům. Apropo, ne často, a ne zcela jednoznačně se o sudetoněmecké otázce v předválečném období mluvilo a mluví. Naopak se vcelku jednotně uvádí, že československé orgány měly plné právo potlačovat nepokoje v Sudetech, které byly mimo jiné vyvolávány i přístupem prvorepublikové vlády. Separatistické tendence Sudetských Němců, kterých posléze využil Hitler, a které byly nástupem Hitlera k moci umocněny, jsou obecně shledávány jako nezákonné bez ohledu na to, že Henleinova sudetoněmecká SdP vyhrála zcela legitimně v roce 1935 volby. 

Nechci v tomto článku ani zcela obecně fušovat do řemesla historikům a rozebírat složitě hodnotitelnou politiku a všemožné počiny prvorepublikové vlády a prezidenta Masaryka. Je zjevné, že si tuto kapitolu našich dějin poněkud idealizujeme, což je konečně pochopitelné, protože v roce 1918 vznikl po staletích na troskách mocnářství vyspělý a demokraticky koncipovaný stát, na jehož pozitiva jsme po válce bohužel nenavázali. Jde mi jen o to, jak je předválečná situace obecně vnímána. Sudeťáci jsou prostě v tomto fokusu vnímáni jako rozvraceči republiky, posléze hitlerovská pátá kolona a všichni jejich sympatizanti jsou zrádci a kolaboranti nebo alespoň “nedobří Češi”. A basta. 

Možná je patrné, kam mířím. Mám pocit, že se stále více našinců diví, že je na ně jinými lidmi z důvodu jejich k přístupu k válce na Ukrajině nahlíženo jako na nedobré Čechy, případně jako na lidi typu Jana Dítěte, kteří odmítají akceptovat realitu i jasné morální principy a zohledňují jen své vlastní emoce a zájmy. Těžko bychom našli lepší historickou paralelu, než je ta naše a ukrajinská, a neslyšel jsem nikdy, že by nějaký normální člověk ospravedlňoval okupaci našich zemí Německem bezprávím páchaným na sudetoněmeckém obyvatelstvu, českým nacionalismem a podobnými argumenty. A pokud někdo bude argumentovat tím, že je principiální rozdíl v tom, když se to týká vlastního národa a když se jedná o stát a národ sousední, měl by se zamyslet sám nad sebou. 

Nevyjadřuji rád takto kategorické soudy, ale kdo aktuálně jednoznačně podporuje ve válce na Ukrajině Rusko, nemůže být dobrým Čechem, a to jednoduše proto, že nemůže být dobrým člověkem. A ti z nás, kteří se aktuálně snaží tuto problematiku všemožně relativizovat hledáním různých absurdních argumentů, a to na základě vlastních emocí, a hlavně zájmů, by se pak asi měli zamyslet, nestávají-li se prosťáčky z Hrabalova pera, ke kterým můžeme cítit určité sympatie jen na papíře, plátně, a ještě jen s určitým odstupem času.