Nejsem impotent, ale nesouložící!

Zástupkyně ombudsmana míní, že respekt k různě postiženým lidem bude zajištěn tím, že se jejich hendikep nazve tak nějak pěkně, aby to vlastně vůbec nepůsobilo, že je to hendikep, ale jen projev jakési společenské různorodosti.

Asi bych měl hned v úvodu konstatovat, že pokud jsem schopen nějaké empatie, tak je to právě vůči lidem s různými hendikepy. Mám k tomu i své osobní důvody a těžko mě někdo může podezírat, že se chovám k nemocným lidem s nějakým despektem. To, co však představuje zástupkyně ombudsmana Monika Šimůnková, hraničí dle mého soudu s neúctou k lidem, kteří přistupují k postiženým s respektem a také se jim snaží různými prostředky pomáhat. Jako by snad ten respekt byl založen na tom, jakým z hůry doporučeným výrazivem se budeme řídit.

Každý svéprávný a základními společenskými konvencemi jen trochu zasažený člověk nebude o imobilním člověku na vozíku říkat, že je kripl, ale nechápu, proč by někoho takového mělo urážet označení vozíčkář a tak dále. Nebudu zde vyjmenovávat několik desítek podobných příkladů z vydaného „manuálu“, můžete se  touto absurdní sbírkou nemístné korektnosti pokochat sami zde a celý článek, ze kterého čerpám, je k dispozici zde. Podotýkám jen, že se v něm setkáte pochopitelně i se zcela správnými doporučeními, ale takový slovník by měl mít osvojený každý civilizovaný člověk. Hloupým a necivilizovaným buranům pak nepomůže žádný manuál.

Možná to s tím přímo nesouvisí, ale můžeme se aktuálně podívat, jak vypadají výsledky absurdní politické korektnosti ve Spojených státech. Jacísi představitelé nemocné společnosti dospěli k názoru, že respekt a narovnání historických křivd bude zabezpečen tím, že se černochovi nebude smět říkat černoch a rovnoprávnost pohlaví bude zajištěna tím, že pro smíšenou skupinu lidí se nebude smět používat vžité maskulinum. Jsem přesvědčen, že jsou to hloupé, ale i nebezpečné počiny, které mohou vyvolat úplný opak, než byl záměr jejich propagátorů.

Nemyslím si, že by úřad ombudsmana měl mít nedostatek práce. Řekl bych, že je dost problémů, v rámci kterých je křivděno občanovi ze strany státu, a kdy se není schopen standardní cestou domoci svých práv.  To je konečně pravý smysl tohoto úřadu. Ten se také má společně s příslušnými státními i nestátními institucemi hlavně starat o to, aby postižení občané mohli v rámci svých možností prožít důstojný a naplněný život. Chování příslušníků té zdravé části populace k nim je odrazem kultivovanosti a vyspělosti celé společnosti a té nelze docílit žádnými manuály.