My nejsme žádná veřejnost!

Na prostranství před obchoďákem stojí stánek, ve kterém mají ve várnicích svařák, medovinu, punč a jiné laskominy. Vedle nabídky mají uvedeno, že nejsou vůbec vánočním trhem a ty nápoje je zakázáno konzumovat na veřejnosti.

Všechno je v pořádku. Lidé se neshlukují, netvoří se zde fronty a prodávající mají předpisově nasazené respirátory. Co udělá zákazník se zakoupeným kalíškem, je jeho věc, oni ho písemně upozornili, že na veřejnosti ho konzumovat nesmí. Stojím před stánkem v zamyšlení. Mám chuť na medovinu. Mohu si sice koupit tady, stejně jako kdekoli jinde celou lahev a doma si jí ohřát, ale já na ni mám chuť tady a teď.

„Co si dáte pane?“

„Dal bych si medovinu, ale z televize vím, že se alkohol nesmí konzumovat na veřejnosti a konečně vy to tady píšete taky.“

„To máte pravdu, ale my nejsme veřejnost. Fando, že nejsme veřejnost?“

Ne, my fakt nejsme žádná veřejnost“, míní ten Fanda, který v druhé části stánku připravuje další várku zahřívadel.

„A nečíhá tady někde v křoví maskována listím hlídka městské policie nebo za kašnou nějaká Svrčinová?“ táži se, aby řeč nestála už s kalíškem v ruce.

„Chodí tady každou chvíli a vždycky koukají do nebe nebo do země, asi i jim je blbý čuchat, co má k do v kelímku. My tady totiž máme i čaj, ale ještě si ho dneska nikdo nedal.

A žádnou Svrčinovou jsme v životě neviděli,“ dodává Fanda.

V družném hovoru jsem dopil a zamířil jsem s nákupem k domovu. Napadlo mě, že se ještě stavím na farmářském trhu, mám to skoro po cestě.  

Na trhu bylo i odpoledne boží dopuštění. Kromě dvou farmářů a několika desítek prodejců, kteří předstírají, že farmáři jsou nebo produkty zemědělců, chovatelů a různých výrobců prodávají, se tu nalepeny na sebe mačkají stánky prodejců všelikého vánočního sortimentu, a to včetně pochutin, u kterých se stejně jako před obchoďákem předpokládá, že se zkonzumují tady.  Roušku nemá prakticky nikdo a kdyby se zde dodržovaly dvoumetrové rozestupy musel by se trh rozšířit do sousední městské části. A nikde žádná Svrčinová, o Vojtěchovi s Hamáčkem ani nemluvě. Asi nemají čas, říkám si, protože musí vymýšlet další protiepidemická opatření.

Ta první patrně stále dumá, jak od sebe oddělit nemocného prezidenta a zdravého nastupujícího premiéra tak, aby zároveň byli a nebyli v kontaktu. Ten druhý je myšlenkami kdesi v Suomi a ten třetí má asi již úplně jiné starosti, třeba si hledá práci. Státní aparát, který mají pod sebou, pak sotva stačí doprovázet televizní štáby, které nám v rámci různých zpravodajství ukážou, jak to vlastně ve skutečnosti funguje, tedy, že to funguje.

Přímým pozorováním však každý vidí, že to nefunguje.  Představitelé státu nemají odvahu vyhlásit tvrdá a tím pádem skutečně účinná opatření, ani předstoupit před národ s tím, že nevyhlásí žádné restrikce, a že nám zbývá jen se nechat očkovat, snažit se chovat zodpovědně a modlit se, aby to v těch nemocnicích nějak dopadlo.

Místo toho se opět vymýšlí jen nesmyslná opatření, o kterých všichni vědí, že mají na epidemiologickou situaci nicotný efekt, ale která poškodí část podnikatelů a naštvou, a hlavně demoralizují i ty, kteří by se zodpovědně chovat chtěli, ale po českém způsobu začnou švejkovat či upadnou do jakési rezistence na všechno a na všechny.

Řekneme si totiž, jako ti hoši u stánku a jejich zákazníci, že když není žalobce, není ani soudce, nebo si stejně jako prodejci i kupující vsugerujeme, že tenhle trh není vánoční. A je to! Strůjci protiepidemické strategie si to řeknou také a v klidu se budou dál zabývat vymýšlením podobných nesmyslů a jejich prezentací v médiích a život si půjde dál po svém. My přeci nejsme žádná veřejnost, vláda vlastně není žádnou vládou, ani prezident prezidentem. Je to jen taková hra.