Mediální hodnocení prezidentských debat jako symptom nemocné společnosti

Jak může seriózní politolog, novinář či sociolog označit ostudné vystoupení Andreje Babiše v duelu na ČT za pozitivně dominantní projev a klidného, adekvátně odpovídajícího Petra Pavla za toho, kdo byl defenzivní a nevýrazný?

Jak může soudný člověk považovat neomalenost, nemístnou agresivitu, užvaněnost, katastrofální rétorické schopnosti a nerespektování pravidel diskuse za přednost? Jak mohou být lži, pomluvy, ničím nedoložená a neopodstatněná obvinění a záplava manipulativních výroků považovány za ony žádoucí prostředky politického boje?

A naopak. Jak může být korektní vystupování, precizní zodpovídání položených otázek, klid a rozvaha vnímáno jako slabost či submisivita? Komu může v politické debatě kandidátů na nejvyšší ústavní pozici a symbol státnosti ryzí buranství spojené s neuváženými a lživými výroky imponovat více, než státnické, seriózní a také emocionálně zvládnuté účinkování druhého kandidáta v diskusi.

Všimli si vůbec obdivovatelé Babišovy „dominance“ a kritici Pavlovy „defenzivní slabosti“, že formát tohoto duelu byl založen na tom, že moderátor klade reálné i hypotetické dotazy a prezidentští kandidáti na ně mají odpovídat? Že to nebyla soutěž o to, kdo koho překoná plky, kdo více odbočí od tématu a kdo vícekrát zopakuje nějakou lež či manipulativní polopravdu?

Mohl by mi někdo vysvětlit, proč by mělo být žádoucí výbavou budoucího prezidenta schopnost svého oponenta či soupeře ubít jakýmikoli prostředky, a to bez ohledu na to, jsou-li férové, zakládají-li se na pravdě a jsou-li slušné? Proč bychom měli v tomto ohledu být fascinováni tím, jak účelný a k úspěchu vedoucí je obecně amorální a neetický počin? Proč by mělo být lépe hodnoceno tlachání před věcností?

Vypadá to jako by nejen novinářům, ale i zdánlivě seriózním politologům a sociologům bylo jaksi líto, že generál Pavel nedělal to, co poslanec Babiš a z těžko pochopitelného důvodu to považují za chybu. Asi je někdo také smutný z toho, že se kandidáti nepoprali, a tudíž duel neměl tu správnou šťávu, jako má každá správná reality show. Tohle ovšem, milí „experti“, má být prezentace reality, nikoli show, o které se pak bude spekulovat, jestli to je, nebo není realita. Chválil jsem v minulém článku Martina Řezníčka, ale s odstupem si říkám, že to měl spíš moderovat Daniel Takáč, který se s politiky „nemaže“ a důsledně trvá na tom, aby odpovídali na jeho otázky a nedělali si z jasného formátu duelu „Hyde Park“.  

Na všechny tyto otázky je v zásadě jednoduchá odpověď. Významná část společnosti takto nastavena je a významná část médií a mediálně frekventovaných lidí se takto prezentuje, neboť právě tuto skutečnost vyjadřuje notoricky známý frazém: účel světí prostředky. Zvykáme si postupně na to, že vše, co vede k úspěchu, je dobré, a co k úspěchu, byť jen zdánlivě, nevede, je hodnoceno jako chyba a slabost.

V názvu článku uvádím výraz „nemocná společnost“, čímž dle svého přesvědčení míním stav, kdy lidé v politice rezignují na normy, které jim ještě někdy v osobním životě přijdou samozřejmé, popřípadě je počínají ignorovat zcela obecně. Politickou podobou tohoto stavu je populismus, jehož podstatou je pouze dosažení úspěchu skrze sliby, dary a vyvoláváním pocitu, že politik není veden žádnými osobními zájmy, ale pouze zájmy voliče.

Populismus je, zdá se, nevyhnutelný element v postmoderní společnosti, které se také říká tekutá společnost (dle tezí filozofa a sociologa Zygmunta Baumana). V takové společnosti jsou v krizi a úpadku „velké“ ideologie a s nimi i tradiční politické strany. Ty nahrazují protestní hnutí, která sice cíleně protestují, ale většinou marně hledají řešení a marně slibují nápravu stavu, kdy padá význam národních států a roste vliv nadnárodních struktur a korporací, a to vše v prostředí individualismu a také konzumismu, který je onou vodou na mlýn populismu, jenž může (třeba na vládní úrovni) krátkodobě skvělý konzum zabezpečit a neomezeně dlouho ho slibovat. V tomto stavu také bují bezbřehý subjektivismus, v rámci kterého může být kdykoli cokoli zpochybněno, kdy může být zítra popřeno, co bylo dnes zcela jednoznačně řečeno. Pochopitelně etické a morální principy padají nejdříve a nejsnáze.

Pokud vám tyto teoretické teze přijdou příliš abstraktní, zkuste si je jednotlivě naroubovat třeba jen na prezidentskou kampaň Andreje Babiše, potažmo na jeho fungování v politice. Je docela patrné, že v prostředí krize politických stran a ideologií jsou partaje jen taxíky, do kterých nasedají bossové, kteří mají pod kontrolou hlasy voličů, které podle potřeby vybírají. Nejen jednotlivci, ale i celá společnost tak žije v jakémsi nepřetržitém procesu prekarizace.

Myslím si, že jediným lékem na tento tristní stav je zcela prosté uvědomění si zcela prostých hodnot, na základě kterých žijeme, a jejich přenesení z osobní roviny do věcí veřejných. Když požadujeme po dítěti, aby nelhalo, proč bychom měli akceptovat lži u představitele státu. Pokud ctíme zásady daného slova a elementární slušnosti v rámci své komunity, proč by to mělo být jiné v komunitě národa a státu. Pokud se stáváme nedůvěřivými vůči nedůvěryhodným lidem ve svém okolí, proč bychom měli důvěřovat politikům, kteří opakovaně selhávají při jakékoli „vhodné“ příležitosti. Pokud jsme ochotni a schopni dostávat pod kontrolu vlastní bulimii konzumu, mohli bychom být schopni korigovat i bulimii moci, která na rozdíl od moci, jež zaručuje řád, jenom bezúčelně konzumuje vše, co by nám mělo být svaté.

Nejsem až tak naivní, abych deklaroval, že nějaké dílčí volby, tím spíše volba vrcholného, ale v zásadě  nevýkonného politika, je lékem na onu výše zmíněnou společenskou nemoc. Nicméně svět se mění nenápadně a zásadní změny počínají v maličkostech. Takovými maličkostmi mohou být i taková osobní rozhodnutí, která jsme si schopni sami před svým svědomím obhájit, která nemají charakter msty, trucu nebo snahy na základě vlastní frustrace někoho poškodit a jiného bez zjevného smyslu podpořit.

Jsem přesvědčen, že média, ve kterých pracují lidé nadprůměrně informovaní, nadprůměrně chytří a více než nadprůměrně mocní, mohou být nositeli pozitivních změn. To ovšem nesmí podléhat v informační a názorové sféře principiálně stejné bulimii konzumu, nesmí bez sebereflexe sloužit zájmům té moci, která jen bezuzdně žere. Bohužel to, co aktuálně vidím, čest výjimkám, je mediální reality show, ve které jsou morálka etika, dobro i zlo jen prostředky působení na peoplemetr. Média ovšem také uspokojují poptávku… A jsme zase tam, kde jsme byli, tedy u každého z nás.  

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/fakta-overili-jsme-debatu-na-ct-babis-mluvil-vic-nez-pavel-a-manipuloval-224113    

https://www.reflex.cz/clanek/volby-prezidentske-volby/117149/viliam-buchert-v-debate-ct-babis-lhal-ale-zabodoval-pavel-byl-neosobni-a-moderator-reznicek-zklamal.html

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/volby-prezidentske-pavel-v-debate-ct-vypadl-z-formy-nahral-tak-babisovi-224056

https://www.lidovky.cz/domov/prezident-kandidat-post-hrad-volby-prezidentsti-kandidati-diskuze-ceska-televize.A230123_135943_ln_domov_atv