Mediální ghetto

Svoboda projevu a svobodný přístup k informacím nejsou žádnou zárukou svobodného myšlení. Myslím, že mnoho lidí tuto svobodu nepotřebuje a možná ani nechce. Někomu třeba komplikuje život i možnost volby.

Zní to možná jako fráze, ale jsem přesvědčen, že kromě určitých atributů svobody „vnější“ existuje i jakási svoboda „vnitřní“, kterou často nelze zlomit ani odepřením oněch obecných principů svobodné společnosti. Stejně jako byli a jsou lidé, kteří si uchovali svou osobní svobodu v dobách a místech nesvobody, tak jsou tací, kteří nejsou svobodní, přestože jim svobodu nikdo neupírá.

Svobodu projevu a svobodu přístupu k informacím i názorům lze také v jistém smyslu zneužít. Stejně jako počne být v okamžiku společenské změny zneužívána demokracie, kterou někteří pochopí jako vytvoření prostoru pro často beztrestné porušování různých pravidel, tak je možné i svobodu projevu využít ke lhaní, zkreslování a všemožné propagandě. Působí to podivně zvláště tehdy, stane-li se onou společenskou změnou pád režimu, který se ve lhaní, zkreslování a bezuzdné propagandě přímo vyžíval.

Spojí-li se neochota využívat průběžně různé možnosti volby a touha poslouchat a číst jen to, se mi líbí s vyjadřováním právě pouze toho, co určité skupině lidí vyhovuje, vznikne jakýsi uzavřený systém konzumenta, autora a často i provozovatele určitého média, pro což se hodí právě výraz „ghetto“. Prvotní pohnutky asi nebývají nahodilé, ale časem se autoři a jejich čtenáři (diváci či posluchači) začnou vzájemně utvrzovat v tom, že jak informace, tak jejich hodnocení a z toho plynoucí názory jsou správné. Všichni čerpají ze svého „důvěryhodného“ zdroje a onen zdroj se cítí být důvěryhodný, protože má ty, kteří z něho čerpají.

Každé ghetto má svá nepsaná pravidla, přičemž obecně platí, že dostat se do ghetta je poměrně snadné, ale opustit ho je naopak těžké a mnozí, kterým se i faktické ghetto podařilo opustit, dobře vědí, že si ho ještě dlouho nosí v sobě. Takto nazvaný systém má nejen svůj specifický slovník, svá témata, své rituály, své prostředky, ale také svou morálku, což ti zvenku často nechápou nebo jim to přijde zcela absurdní.  

Pokud do takového systému (a teď už mluvím o mediálním ghettu) vstoupí někdo cizí, někdo zvyklý na názorovou pestrost, různé pohledy a různé zdroje informací, získá pocit, že se octl v blázinci, ve kterém personál i chovanci ignorují reálný stav tohoto světa, protože žijí v jakémsi vlastním matrixu. Podobným způsobem asi fungují náboženské sekty nebo třeba různá sdružení esoteriků. Ti všichni mají svá dogmata, své pravdy a z vnějšího světa si berou pouze to, co se jim hodí do jejich výkladu. Myslím, že to není nic nového, ale nové mi přijde to, že se ze společenské anomálie pomalu stává jakýsi společenský standard a anomálií budou možná brzy ti, kteří žijí před zdí onoho blázince.

Možná tak příměr blázince není vůbec dobrý, protože pojem blázna často definuje jen pohled majority na minoritu. Normální je to, co dělá většina, nenormální je chování menšiny. Možná jsme ve stavu, ve kterém se areál dvou či více ústavů stále rozrůstá a prostor mezi nimi stále zmenšuje. Mimo ghetto žijící jedinci se pak dostávají pod palbu kritiky ze všech stran a názoroví odpůrci a nepřátelé se v jistých ohledech vzájemně respektují. Proto se různá pochybná média tak ráda pouští například do médií veřejnoprávních. Zastávají patrně názor, že různí extrémisté patří k jakési stejné kastě, a že problém je s těmi, kteří do žádné kasty patřit nechtějí, a přitom jsou vůči všem kastám kritičtí.

Postavil jsem teď na základě pojmů „veřejnoprávní média“ a „extrémisté“ určité dogma, ale to pouze pro názornost. Reálně to tak nefunguje, svět je mnohem pestřejší. Jistě i ve veřejnoprávních médiích vznikají různá dílčí ghetta a řada soukromých médií se pokouší v rámci možností daných vlastníky o slušný a racionální přístup. Vůbec si také nedokážu představit, jak velký je který segment, a jak vůbec nějaké segmenty rozlišovat. Vlastně vůbec nevím, kolik lidí žije oněch informačních a názorových ghettech, kolik z nás (píši záměrně „Z NÁS“) si uvědomuje, že tam již jsme, a kolik z nás více či méně úspěšně bojuje o to, abychom zůstali vnitřně svobodní?