Máme špatné soudy, protože to říká prezident?

A také ledaskdo jiný, kdo si představuje právní systém jako cosi, co se ohne na základě pocitů a emocí. Neselhal v kauze H-Systému dříve stát, než dnes NS? Ten stát, jehož současná hlava byla celou tu dobu na významných postech.

Již před mnoha lety se stala nespravedlnost. Lidé dobré víře vložili své peníze do projektu, který zločinci vytunelovali. Stát asi nemůže v každém případě kompenzovat škodu každému, kdo je nějakým soukromým subjektem podveden, ale v případě H- systému stát v období divokého kapitalismu selhal, tudíž nese svůj díl viny, a měl mnoho let na to, aby se k tomu nějak postavil, standardně i nestandardně. Tím však nemyslím, že měl zasáhnout do rozhodnutí soudu, byť mohl zákonným způsobem na tuto kauzu tlačit (ministr spravedlnosti má jisté možnosti). Stát mohl, což je ten nestandardní a možná i nebezpečný precedens do celé záležitosti vstoupit i tak, že by domy pro poškozené odkoupil a ostatní odškodnil.

Stát neudělal nic, byť bylo jasné, že způsobenou škodu odsouzený podvodník nikdy neuhradí a lidé žijí ve svých domech z právního hlediska nelegálně. Byl to ten stát, který mimo jiné reprezentoval na nejvyšších ústavních postech i ten, kdo nyní ze selhání obviňuje soudy. Nechci komentovat rozhodnutí Nejvyššího soudu, protože nemohu odborně posoudit, jestli měl jinou možnost, a pokud ano,tak jakou. Myslím si však, že to nemůže udělat ani devadesát devět ze sta těch (včetně prezidenta), kteří se k tomu dnes vyjadřují. Na každý pád vinit soud, že nerozhodl jinak, je stejně absurdní jako požadovat odsouzení vraha, který nebyl řádně usvědčen, ale o jehož vině je veřejnost přesvědčena. Právo se nemůže řídit emocemi a pocity, a to ani v tom případě, kdy z lidského hlediska by jistě i sami soudci chtěli rozhodnout jinak.

Každý slušný člověk (i neslušný politik) dnes musí s poškozenými lidmi sympatizovat, což vytváří prostor pro „humanitární“ akci ze strany prezidenta (který pořádá trachtace za desítky miliónů pro kamarádíčky a šetří ze svého platu na umoření státního dluhu), stejně jako pro jiné politiky( i pan premiér má možná něco v prasátku nebo v hnízdečku), stejně jako pro řadové občany. Kdyby každý místo nářků nad špatnými soudy sáhl do šrajtofle a dle svých možností z ní cosi vyndal, bylo by do týdne po problému. Poškození lidé by si definitivně „své“ domy odkoupili. Kdyby však Nejvyšší soud legalizoval protiprávní stav, mohl by jen problémy pouze oddálit, případně vytvořit nedobrý precedens onoho ohýbání práva.

Všiml jsem již dříve, že v různých mediálně „profláklých“ kauzách a v případech, které oprávněně vyvolávají emoce, by mnoho lidí preferovalo, když to přeženu, aby soudy soudily jako v době stanného práva, kdy se večer pravděpodobný viník odsoudí a za úsvitu popraví a nehrdelní zločiny soudí jaksi v duchu „vox populi“ od oka. Vzpomínám si v této souvislosti na slova nebožtíka Otakara Motejla, který říkával, že kvalita právního systému, vymahatelnost práva a veřejné mínění k právním otázkám, jsou ve své podstatě protichůdné aspekty. Opravné prostředky zoufale zpomalují průchod práva a principy jako „dubio pro reo“ omilostňují pravděpodobné zločince. Kritizujeme to do té doby, dokud se justiční omyl nedotkne nás nebo někoho nám blízkého. To obojí zkomplikovalo kauzu H-systému a nyní veřejnost požaduje, aby soud rozhodl lidsky, a ne dle práva. Co kdybychom nechali soud soudem a zachovali se lidsky sami  jako jednotliví lidé.