Konečně nastal po dlouhém nákupním absťáku ten den „D“

Už se to skoro nedalo vydržet, ale dočkal jsem se, konečně si mohu vyrazit na nákupy. Koupím si ořezávátko, dupačky a poohlédnu se i po nějakých botkách, bohužel nemám velikost nohy „22“ a nové slipečky si dopřeji taky až příště.

Včera jsem hledal na různých e-shopech takový kovový vinglík se dvěma otvory na každé straně, něco jsem našel, ale nevím, jestli ony pomyslné odvěsny mají 2 centimetry nebo 2 decimetry a trochu mě od nákupu odrazuje i těch 200 kč za dovoz. Potřebuji totiž opravit kuchyňskou židli. Nutně ji potřebuji opravit, možná nutněji, než kdejaké dítko potřebuje nové boty, o tužkách ani nemluvě. Nechci se prezentovat jako člověk s nedostatkem empatie, ale cítím se být diskriminován. Když se onehdy při otevřených velkých a zavřených malých obchodech argumentovalo dle hesla „když já ne, tak nikdo ne“, mělo by to platit i v případě malých a velkých lidí. Když si já nemohu koupit vinglík, tak by to ti haranti v těch botkách, co dostali k Vánocům, a s polámanými tužkami a pravítky taky ještě mohli chvíli vydržet.

Sice asi nejsem moc empatický vůči dětem, ale zato cítím s vládou. Úplně vidím to dramatické jednání, na němž se hlasovalo, jestli se povolí národu koupit si spoďáry nebo ne. Mám takový pocit, že ministři za ČSSD byli pro to, aby se ty prodejny spodního prádla otevřely. Bude to tím, že asi mají větší důvod k předpokakanosti než jejich silnější koaliční partner. V tomto hlasování k Hamáčkovi na chvíli patrně zběhl i Blatný, který si neuvědomil, že je ministrem zdravotnictví za ANO, a argumentoval pouze principy osobní hygieny. Do hlasování také patrně zasáhla papírnická lobby, on totiž ten Koh-i-noor téměř sousedí s Ministerstvem životního prostředí. Nemusíme být ve fanklubu Josefa Klímy, abychom si uměli sečíst jedna a jedna, že?

Nejsem sice příznivcem konspiračních teorií, ale proslýchá se, že v dalším procesu všeobecného rozvolňování se z restaurací otevřou sushi bary. Jenom sushi bary. Nenechte se mýlit, nebude to proto, že v televizi proběhla reportáž o nějakém úplně vyřízeném majiteli jednoho takového podniku, fouká úplně odjinud. Čekají nás významná hlasování v Parlamentu a na jazýčky vah dýchá nejen KSČM, ale i SPD. Důvtipní se již asi dovtípili, těm ostatním napovím: SPD – Okamura – sushi sety… Je to jasné, ne? Myslím si, že brzy dojde i na kadeřnictví, protože jak si posledně doma paní Schillerová obarvila ty vlasy, tak si z ní kolegyně Maláčová utahovala do té míry, že hrozil rozpad koalice. Na tom sociálním programu se dámy vždycky nějak dohodnou, ale přes tohle nejede vlak.

Dříve bych parafrázoval v takové souvislosti jeden filmový citát: My jim nerozumíme, ale my jim důvěřujeme. Pokud ovšem ve vztahu k vládě u významné skupiny občanů vůbec někdy platil, dnes už si tím moc jistý nejsem. Jenom nevím, jestli jim nedůvěřujeme, protože jim nerozumíme, nebo jim nerozumíme, protože jim nedůvěřujeme.  A napadá mě i varianta, že jim nedůvěřujeme, protože jim právě moc dobře rozumíme.