Když dojdou čipy

Za prvně nevím, co to je, a zadruhé mě to uráží.Jak takové čipy fungují, znát nepotřebuji, stačí mi vědět, že jsou prakticky ve všem. Uráží mě ale, že žiji ve světě, který stojí na tom, jestli nám ze Šanghaje čipy dovezou, nebo ne

Byly doby, a nejsou to až tak vzdálené doby, kdy osud obyvatel příslušné země závisel na tom, jestli se urodí pšenice nebo brambory. Na prosperitu a životní úroveň měly vždy zásadní vliv války, živelné pohromy a pochopitelně i s ekonomikou srostlé ideologie a politické systémy, které dokázaly zcela rozvrátit místa předurčená k blahobytu a v nehostinných končinách lidem ten blahobyt nakonec zabezpečit. Jsem hluboce přesvědčen, že jediným skutečným a trvalým zdrojem vedle zdrojů matky přírody je ono řádné využití lidské práce a lidského umu.

Prosperita světa, ve kterém žijeme, je zcela závislá na surovinách. Tuto skutečnost budeme pociťovat stále citelněji, protože zdroje, jejichž dostatek jsme dlouho brali jako samozřejmost, budou docházet a jednou dojdou. I to má svoji zcela jasnou logiku. Poněkud iracionální mi však přijde skutečnost, že ekonomika naší civilizace je závislá na tržním mechanismu, který se týká věcí, které vlastně pro přežití i život lidí potřeba nejsou.

Přestane-li jen na čas vyrábět mladoboleslavská továrna nová osobní auta, která v danou chvíli nutně nikdo nepotřebuje, a jejich nákup je vlastně jen dotování systému, který nám skrze nadbytek prostředků umožňuje ho dotovat, vážně to naruší naši ekonomiku. Kromě výrobců aut pak hýbou světovou ekonomikou výrobci mobilů a jiné elektroniky, firmy, které s tímto a jiným sortimentem obchodují, respektive ho distribuují, bankovní instituce a firmy pohybující se ve virtuálním prostředí. Nebudou-li náhle čipy do elektroniky, která je podstatou fungování a činnosti všeho výše zmíněného, bude patrně tento svět zcela paralyzovaný. Čipy pochopitelně ze dne na den nedojdou, ale jen jejich nedostatek je fatálním problémem pro řadu národních ekonomik.  

Zdá se, že žijeme ve velmi zranitelném světě. Na jedné straně je tato planeta rozvrácena a vyčerpána naší vlastní činností i  existencí, na straně druhé jsme vytvořili systém zabezpečující nám dočasný komfortní život (tedy jen někde a některým) na tak vratkých a absurdních základech, že nebýt sám součástí toho systému, ale jakýmsi vnějším pozorovatelem, tak bych se dobře bavil sledováním toho, jak když na jedné straně zeměkoule vyhoří továrna s polovodiči a jinde se zablokuje jakýsi průplav, nastane celosvětová krize, kterou pak může završit nějaký potentát jen tím, že přivře kohout na potrubí nebo se rozhodne to či ono nevyvážet.

Ten neskutečně složitý systém jsem nestydatě zjednodušil a pominul jsem patrně mnoho zásadních aspektů, jakými jsou třeba pandemie, klimatické změny, ekologie, politická nestabilita, ono vyčerpání neobnovitelných zdrojů a s tím vším související přelidnění planety. Vůbec netuším, jak by se mohla ona zranitelnost tohoto světa snížit, respektive jen neprohlubovat, ale mám takový pocit, že lidstvo bude muset v následujících desetiletích přehodnotit mnohé, ne-li úplně všechno, aby vůbec přežilo. Signálů pro takové úvahy je mnoho, třeba i to, že došlo cosi, co vlastně vůbec nevím, co je, a jak to přesně funguje, a co mě sice až tak neuráží, ale o to více s ohledem na budoucí generace mrzí.  

Poznámka: V perexu jsem parafrázoval známou repliku Vlasty Buriana se známe pohádky Byl jednou jeden král.