Kdo nad umírajícími evropskými hodnotami nepláče?

Budou to asi ti, kteří rychle zapomínají či se intenzivně zapomenout snaží na to, jak dvě generace našinců snili o tom, že jednou bude naše zem opět součástí té Evropy, která na hodnotách demokracie, humanismu a liberalismu stojí.

Ono je totiž hezké se těch evropských hodnot dovolávat, jen když se to hodí. Když se bořil totalitní systém, který byl postaven na zcela jiných principech, byly nám ideje demokratického světa svaté. Přišlo nám náhle téměř neuvěřitelné, že je možné žít ve státě, kde se dá nejen svobodně vyjadřovat, svobodně volit, ale i svobodně myslet. Už nám to přijde naprosto normální, takže jaksi pozapomínáme, že se tyto samozřejmosti odvíjí od humanistických principů, které vyjadřují důležitost každé jedné lidské bytosti. Každé, bez výjimky.

To, co vznosně nazýváme evropskými hodnotami jsou ideály, které se zrodily z myšlenek osvícenectví a přes Velkou francouzskou revoluci se během dvou století staly základními kameny nové Evropy. Humanismus, který bývá aktuálně vnímán v lepším případě jako slabost, v horším jako nectnost, je přitom naprostým základem všech principů, které jsou nezpochybnitelné. Nelze být demokratem a nebýt humanistou, nelze ctít zásady lidské svobody a zároveň ji někomu upírat. Právě to je podstatou totalitních systému, od kterých se jakoby distancujeme, ale které si bohužel více spojujeme s materiálními statky než s idejemi.  

Přišlo mi důležité vyjádřit hned na začátku tohoto zamyšlení základní principiální stanoviska, ale jeho podstatou je názor, že pokud tato naprosto základní principiální stanoviska opustíme a vyměníme je za striktně pragmatické a účelové postoje, a tím i činy, tak narušíme samu podstatu systému, který je právě našimi principiálními postoji determinován. Nelze být demokratem, jen když se to hodí, nelze být humanistou jen na nějakém místě a někde jinde to neřešit. Je-li někdo demokrat, humanista a liberál se naopak pozná tehdy, není-li takový projev samozřejmý a snadný. 

Přečetl jsem si nedávno článek Martina Fendrycha o umírajících západních hodnotách (čtěte zde), ve kterém autor zasadil výše uvedené principy do situace na řecko-turecké hranici v klimatu obecné obavy z další migrační krize. Nemohu říci, že se ztotožňuji ze všemi Fendrychovými závěry, ale v základních principech s ním souhlasit musím. Snad proto jsem si povšiml i "polemiky“, kterou k tomuto článku napsal zde na blogu pan Braun (čtěte zde). Nemíním tento jeho článek v žádném ohledu hodnotit, jen mi přijde jako ukázkový příklad toho, co jsem již výše naznačil.

Je marné vytvářet výčty problémů, komplikací a rizik, které přináší humánní postoj k lidem, kteří utíkají z prostředí bídy, nesvobody a také války a terorismu, jejichž dopady na lidskou existenci si nedovedeme ani představit. Můžeme vymýšlet mnohá řešení, která nás mohou ochránit před všemožnými riziky a nepohodlím, ale žádné z nich nemůže a nesmí být v zásadním rozporu se zmíněnými ideály, které jsme si vzali za své. V této souvislosti je třeba říci, že je řeč i o ideálech křesťanských, a pan Braun promine, také židovských, ze kterých ty křesťanské vychází. Nemůžete-li si rozpomenout, jaké to zásady jsou, tak je to třeba ta, že člověk má žít v míru s ostatními lidmi, soucítit s trpícími a respektovat i cizí a odlišné.

Nic na těchto principech nemění skutečnost, že se od nich v dávné i nedávné době zásadně odchýlili, státy, církve, komunity i jednotliví lidé. Stalo se to často v extrémních situacích, které sice takové chování zpětně neospravedlňují, ale lze to pochopit. Tím spíše však není ospravedlnitelné, ale navíc ani pochopitelné, pokud postoje netolerance, bezohlednosti i nenávisti projevujeme v situaci, kdy nejsme zásadně ohroženi, ale pouze se obáváme narušení našeho komfortu a našeho pohodlí.

Tento můj článek nemá žádnou jinou ambici než jen apelovat na naše lidství, které je aktuálně prověřováno událostmi, které se nás sice dotýkají pouze nepřímo, ale které i tak vyvolávají emoce. Je hanbou mnohých politiků, že místo toho, aby předkládali smysluplná řešení, která nebudou v rozporu s oněmi „profláklými“ evropskými či křesťanskými hodnotami, tak tuto situaci zneužívají k populistické prezentaci své „zásadovosti“. Je naší hanbou, že jim za to tleskáme a tím je utvrzujeme v tom, že je tato cesta v rámci jejich politického marketingu správná.

Jsem přesvědčen, že aktuálně jde o víc než jen o to, na čem si kdo ukojí své ego, komu tyto události prospějí a kdo jejich prostřednictvím dá průchod svým pudům a zvířecím atavismům, místo toho, aby se rozpomenul na to, že je příslušníkem civilizovaného, demokratického a humanistického společenství. Je asi těžké v tomto duchu své bližní přesvědčit, ale úspěchem by mohlo být, kdyby se alespoň někdo pokusil se na svými postoji zamyslet.

Poznámka:

V článku jsou uváděny výrazy, jako je demokracie, humanismus či liberalismus, které máme často tendenci vnímat jen v jejich různě pokřivené nebo zideologizované podobě. Užívám-li v článku slovo „demokracie“, činím tak v jeho nejobecnějším smyslu, stejně tak slovo „humanismus“ je nutné chápat jako synonymum slova „lidství“, a výraz „liberalismus“ v tomto kontextu nevyjadřuje nic jiného než chápání svobodomyslnosti jako základní životní, ale i politické hodnoty.