Kdo je větší vlastenec?

Aktuálně se v tom předhání Klaus s Okamurou, ale je to jistě téma pro kdekoho. Jak se ale dá vlastenectví vyjádřit v době, která chválabohu vlasteneckým činům moc nepřeje? Možná si stačí nalézt toho správného nepřítele.

Byly doby, které vlasteneckým činům přály, bylo to však vždy spojeno s určitým rizikem. Často šlo o osobní svobodu, o kariéru, o životní komfort a někdy i o krk. Asi proto opravdových vlastenců nikdy nebylo mnoho. Máme-li dnes poněkud falešný pocit, že jich hodně bylo, je to proto, že jsou jejich statečné činy a postoje neustále připomínány. V okamžiku, kdy veškeré projevy vlastenectví přestaly být spojeny se strachem o vlastní kůži, roztrhl se s vlastenci pytel. A co se stane v takovém roztrženém pytli? Vlastenci z něho se začnou předhánět, kdo z nich je vlastenečtější, což nutně vede k poněkud problematickým projevům.

Někteří to s tím vlastenectvím přeženou do té míry, že už to není vlastenectví, ale nacionalismus či až šovinismus. Jen podotýkám, že se někdy nacionalismus prezentuje jako synonymum vlastenectví, ale rozdíl není jen v rozdílném pocitovém vnímání těchto výrazů, ale i v jiném slovním a významovém základu oněch slov. Jednou je to „národ“ a podruhé „vlast“. Šovinismem je pak označován nacionalismus s prvky nadřazenosti a nesnášenlivosti k jiným „náciům“. Takové snahy o co největší vlasteneckost vedou k vyhlašování boje s nepřáteli, kteří mají být ohrožením vlasti, národa, kultury a všeho, co se s těmito pojmy dá spojit.

Nechci se v tomto článku zabývat výroky zmíněných pánů ani programem jejich partají, ale nelze si nevšimnout, že v rámci té soutěže o většího vlastence je slovo národ hojně zmiňováno, a to třeba ve spojení národní stát, což sice může být zcela neutrální pojem, ale lehko je možné ho dát do kontextu, který smrdí. Ptáte-li se čím, řekl bych že různými ošklivými podobami nacionalismu či národního socialismu. Ještě typičtějším projevem je pak ono hledání a nalézání nepřítele.

Starší z partají, jejíž předseda je zmiňován, vznikla právě na základě boje proti nepříteli, za kterého byl označen migrant, potažmo muslim. Na takového protivníka se pak nabalily všemožné reálné, smyšlené i věštěné hrozby, které ohrožují naši vlast, náš národ, naši kulturu, tradice a bůh ví co ještě.  Pěkně se s tím dal spojit i další nepřítel, kterým je Evropská unie. Ta prý jednak nedostatečně bojuje proti nepříteli prvnímu a zároveň je sama hrozbou pro národ a vlast ve smyslu ohrožení naší svébytnosti a suverenity.

Ani strana druhého zmíněného politika se těchto témat nezalekla, v rámci své vyšší intelektuálnosti to však dělá poněkud sofistikovaněji a bez hloupých lží a častých excesů z řad příznivců i funkcionářů.  I ona však sází na osvědčenou vlasteneckou notu, což konečně promítla i do svého názvu a znaku. Působí to dobře, ale i ona naráží na problém, jak deklarovat vlastenectví jinak než útokem na někoho, kdo musí být nutně prezentován jako ten, co útočí. Nepřítel Trikolory je jaksi zákeřnější, protože působí skrytě, a je proto nutné mít většího fištróna k jeho nalezení a odhalení, a tak se tím nepřítelem stávají kromě výše uvedeného i ti, co jsou jen jiní, odlišní a nepřizpůsobiví.

Myslím, že jsem se většinu svého života cítil být vlastencem, ne nacionalistou, ale prostě člověkem, který má rád svou zem, a který má nějaký vztah k její historii, kultuře i obyvatelům. Nic se na tom dodnes nezměnilo, jen se možná trochu stydím to prezentovat. Nechci být totiž vnímán jako ten, kdo k vyjádření své lásky k vlasti a národní hrdosti potřebuje klást zbytečný důraz na slovo národ, potažmo rasu, výlučnou kulturu a zkresleně prezentované dějiny, a už vůbec k tomu nepotřebuji hledat a nacházet nepřátele. Nepotřebuji a nechci s nikým o míru svého vlastenectví soutěžit a zmíněným politikům a jejich stranám nemohu odpustit to, že mě k něčemu takovému nepřímo nutí ve smyslu hesla „kdo není s námi je proti nám“, jehož současná podoba se dá vyjádřit tak, že kdo nebojuje proti migraci, EU a všem domnělým vnitřním nepřátelům, není vlastenec.