Jestli já také nejsem v té první linii aneb běda národu, který potřebuje hrdiny

Možná bych mohl být alespoň v druhé, prostě někde, kde bych si zasluhoval vděk představitelů firem, umělců, politiků a celého národa. Myslím, že nevadí, že nedělám nic jiného než jindy, to přece mnozí „v první linii“ také ne. 

Takovéto sarkastické komentáře mě napadají vždy, když poslouchám, sleduji a čtu různé zdravice, patetická slova díků a návrhy na ocenění. Nechci vůbec znevažovat kvalitní, poctivou a obětavou práci kohokoli, ale nějak mě nedojímá skutečnost, že někteří vojáci, někteří policisté a třeba hasiči při výkonu svého zaměstnání riskují život více než příslušníci některých jiných profesí. Není mi líto učitelů, že musí učit zlobivé děti, prodavačů, že se stýkají s protivnými zákazníky a nepřijde mi nic mimořádného na tom, že se zdravotníci potkávají s nemocnými, a to i s těmi, kteří trpí infekční chorobou.

Výše zmínění, stejně jako všichni ostatní si zvolili nějaká povolání, která s sebou nesou různé nevýhody i určitá rizika. Různá zaměstnání jsou také různě honorovaná, přináší materiální i nemateriální benefity, společenskou prestiž a těm šťastným i zábavu a seberealizaci. To obojí leží na pomyslných miskách vah a je na každém, aby si vybral. Vybere-li si, nesluší se naříkat si. V tomto ohledu je namístě konstatovat, že drtivá většina těch „v první linii“ si také nenaříká, ba právě naopak. Jsou slyšet vyjádření: nepotřebujeme balíčky s jídlem a plácání po zádech a patetické proslovy, jsme za svou práci placeni a nečekáme, že na nás někdo bude skládat ódy. Pokud si třeba zdravotníci stěžovali, s čím mám skrze svou ženu bezprostřední zkušenost, tak to bylo pouze na to, že jim stát nebyl dlouho schopen zabezpečit v dostatečném množství dostatečně kvalitní ochranné pomůcky a dobrou logistickou podporu.

Hrdinství by mělo být definováno tak, že hrdina udělá něco zcela mimořádného, co není součástí jeho standardní pracovní činnosti nebo běžného společenského fungování, a to s nasazením života, ohrožením zdraví nebo s vidinou nějaké jiné újmy. Absurdní režim, který si ještě pamatuji, zavedl označení jako byl „hrdina práce“ pro ty, kteří (v tom lepším případě) poctivě pracovali (v tom horším se dobře angažovali). Mám pocit, že se pokoušíme o něco podobného. Epidemiolog má být vyznamenán, že když nastala epidemie, začal pracovat jako epidemiolog? Možná, že dostane, jak zde vtipně jistý kolega uvedl, ministryně financí „Řád bíle lvice“, že dělala ministryni financí i v časech pandemie a zasloužila se o to, že schodek státního rozpočtu nebudou dva fantamiliony, ale pouze jeden.

„Běda národu, který nemá hrdiny“, říká Bertolt Brecht Galileovými ústy ve hře Život Galileiho a jedním dechem dodává: „běda národu, který je potřebuje.“ V tom citátu je, myslím, skryto přesně to, co vnímám jako zcela nepatřičnou snahu vytvářet klima jakéhosi falešného heroismu. Myslím, že na rozdíl od některých našich východních sousedů i transatlantických spojenců nám toto není vlastní, a tak můžeme lehko nabýt dojmu, že takové projevy jsou jen zástěrkou chyb, neschopnosti a možná i lumpáren nebo jen prostou touhou zalíbit se tím, že když jsme nic užitečného neudělali, budeme alespoň glorifikovat ty, kteří něco dělají. V boji s koronavirem jsem sám nic užitečného neudělal, nestojím v žádné linii, ale vážím si práce těch, kteří v rámci své profese dělali, co bylo třeba, a slova obdivu si schovávám pro ty, co projevují skutečné hrdinství.