Jak snadné je se sinklouznout (polemika s článkem Radany Večeřové)

Předně přeji paní Radaně, aby děťátko, které jí dělá společnost na profilové fotce, bylo zdravé, nadané a bezproblémové. Každý ovšem takové štěstí nemá a ani každé dítě nemá štěstí na milující a starostlivé rodiče a dobré učitele.

Přestože paní Večeřová ve svém článku nevyjadřuje žádné jednoznačné stanovisko, je poměrně patrné, že má názor docela jasný. Mohu jen spekulovat o tom, proč místo aby ho jednoznačně vyjádřila, používá onu vtipnou filmovou metaforu. Možná si myslí, že se jaksi neslučuje s její odborností psycholožky zaujmout nekompromisní stanovisko. Inkluze je komplikovaný a vášně budící fenomén. Osobně bych řekl, že ho onehdy někdo tak hloupě odprezentoval, a ještě hloupěji implementoval, že se proti inkluzi zásadním způsobem postavili i lidé, kteří nemají příslušné znalosti ani vlastní zkušenost, stejně jako i mnozí učitelé a psychologové.

Myslím si, že správnost či nesprávnost reálné podoby inkluze spočívá pouze v její míře a možnostech všech zúčastněných, tedy školy, příslušných učitelů, rodičů a pochopitelně konkrétních dětí. Z toho logicky vyplývá, že není možné jednoznačně určit jak problematické a jak postižené dítě může být integrováno do normální třídy a jaké nikoli.  Škola s dobrým technickým zázemím, osvíceným ředitelem, který má možnost si vybrat i dobré pedagogy a poskytuje jim všemožnou podporu, zvládne i inkluzi dětí jako Otík. Jiná škola může mít zásadní problémy s „pouze“ zlobivými dětmi, které jsou pochopitelně všude.

Přestože nechci vše házet jen na nedostatečnou kvalitu učitelů, integrace jakkoli problematických dětí je práce navíc, a ne každý učitel je schopen a ochoten ji přijmout. Pro postižené děti je pak třeba i vhodné technické zázemí, asistenti apod. Jsem přesvědčen, že než integrovat do nevhodného prostředí problémové dítě, je lepší, aby navštěvovalo speciální školu. Na druhou stranu v dobrém prostředí se může takové dítě hodně zlepšit, a to nikoli na úkor těch bezproblémových. Pokud by to tak být mělo, není to ono vhodné prostředí. Jsem přesvědčen, že samozřejmě existují také jakési hranice zdravého rozumu, pokoušet se integrovat třeba děti s těžkou formou Downova syndromu či děti nevidomé je pochopitelně nesmyslné.

To, co jsem zde napsal rozhodně není jen plané a rádoby ušlechtilé teoretizování laika. Moje děti chodily do skvělé školy. Výjimečně skvělé školy. Inkluze v ní byla samozřejmostí daleko dříve, než ji počali ministerští úředníci připitoměle školám vnucovat. Je to sice škola standardně zřízená úřadem městské části, měla však v době svého vzniku štěstí na rozumné zřizovatele, a hlavně na výborného ředitele, který během několika let vytvořil projekt školy, který se stal pojmem nejen v Praze. Dobrý ředitel si počal vybírat i nadstandardní spolupracovníky, o které díky renomé školy nikdy neměl nouzi.  

Je asi patrné, že jsem zde nepopsal standard, jsem ale přesvědčen, že je obecně možné se k takové úrovni přiblížit v každé škole a každá škola by se o to měla pokusit. Mohou k tomu přispět i aktuálně lepší mzdové podmínky pro učitele, přestože si nemyslím, že platy učitelů jsou v tomto smyslu samospásné. V době, kdy jsem s touto školou přišel poprvé do styku, což bude téměř dvacet let, byly platy učitelů doslova zoufalé, a přesto jsem v řadě z nich poznal tak skvělé pedagogy a lidi (ono to asi zásadním způsobem souvisí), že jsme se s nimi stýkali ještě léta poté, co děti školu vychodily, a některých školních akcí se zúčastňujeme dodnes.

To jsem sice od tématu inkluze trochu odbočil, ale jsem přesvědčen, že i v této problematice je vše v lidech. V lidech, kteří jsou kompetentní, odborně zdatní a hlavně berou, ač to může působit jako fráze, svoji práci jako poslání. Takoví učitelé a školy mohou ku prospěchu všech dobře zvládnout rozumnou míru inkluze. Špatní učitelé ve špatných školách naproti tomu nezvládnou ani zcela standardní děti. Myslím si, že pokud se někdo rozhodne vyjadřovat se k problematice inkluze, měl by vzít v potaz, že kromě hlasitých nářku některých učitelů, sobecké kritiky mnohých rodičů a paušálně odmítavých názorů široké veřejnosti, existují i hlasy těch, kteří sice moc nekřičí, ale s problémy se vyrovnali bez vážnějších potíží.