Investigativní peklo

Zdálo by se, že je to u nás pro investigativní novináře učiněný ráj a současný establishment by zaměstnal celé legie Janků Kroupů jen z podstaty toho, kdo kým je, ale je otázkou, koho to vážně zajímá a hlavně trápí.  

Jsem přesvědčen, že obecně platí, že demokratickému prostředí ve státě sluší mediální tlak na politiky. Situace u nás je však hodně specifická. Máme beztrestného prezidenta, který už nemá žádné zábrany, dělá si, co chce, říká, co chce a obklopuje se lidmi, kterých by se normální politik okamžitě zbavil. Rozkrývání prezidentových skandálních aktivit, a nejen skandálních ale patrně i nezákonných aktivit jeho spolupracovníků, je tak už jen takový folklór. Prezidenta nelze vyměnit, nelze ho již u veřejnosti nijak poškodit a jeho chráněnci budou „žít“ tak dlouho jak dlouho bude Zeman prezidentem. Potom už budou zajímat tak maximálně orgány činné v trestním řízení.

Máme také premiéra, jehož osoba a jeho strana patrně nebudou z politického výsluní odstraněny kvůli skandálům z minulosti ani ze současnosti, ale kvůli neschopnosti, nekompetentnosti a bezcharakternosti v rámci „boje“ s pandemií covidu. Národ totiž dal opakovaně důvěru lidem, o kterých se předem vědělo, co jsou zač a co se od nich dá očekávat, ovšem nikdo asi netušil, jak fatálně selžou, když nastanou vážné problémy. Věřím, že Zeman by se po nedávných incidentech už znovu prezidentem nestal a Babiš už si nemá čím své voliče koupit, protože i nebezpeční optimisté vidí, že ona selhání jsou jasná, a že ano, bude ještě hůře.

Podpora nepřátelské mocnosti, střety zájmů, manažerská selhání, podivné politické hry, které by jindy a jinde znamenaly politickou krizi a zásadní změny ve vedení země (vzpomeňme, co zlikvidovalo Stanislava Grosse, Petra Nečase či Jiřího Paroubka) mají dnes v mediálním prostředí charakter takových soudniček, protože většinu lidí zajímá něco úplně jiného, a to kvalita jejich vlastního života. A tak se aktuální špionážní dramata, hospodářská kriminalita a vlastizrádné počiny stávají takovým „čtením na neděli“ a autoři, kteří nám příslušné informace přináší, tak trochu tajtrdlíky.

Paradoxně jediné „investigativní zářezy“ měli paparazzi, co vyfotili politiky v hospodě. V zásadě banální lidská selhání měla nakonec daleko zásadnější dopad než fatální morální prohřešky či přímo zločinné počínání. Asi by nám více vadilo, kdyby šel Babiš v Průhonicích do hospody, než když jeho firmy neoprávněně čerpaly stamiliony na dotacích, nebo když epidemii řešil peoplemetrem. Kdyby byla prezidentova dcera viděna bez roušky, uškodilo by to úřadu prezidenta možná více, než když se ten chová jako ruský „dealer“, případně „agent“ a kryje lumpárny svých hochů v Osvětimanech a v lánské oboře.

Investigativní novináři tak mají neomezené pole působnosti, nezměrný výběr témat a možná i dost ochotných zdrojů mezi politiky, úředníky i příslušníky bezpečnostních složek a justice, ale o jejich práci není až tak vážný zájem, respektive výsledky jejich pátrání nikoho buď vůbec nepřekvapují, nebo se s nezájmem pojí nedůvěra. Něco ve smyslu: „už nevíte, co byste si ještě vymysleli“. Kauza „Vrbětice“ je výjimkou asi proto, že tohle je už silná káva a lehce si lze domyslet, že nebýt novinářů, patrně by se veřejnost o žádné kauze nedozvěděla a my bychom zůstali přátelé s nepřátelskou mocností „na věčné časy a nikdy jinak.“ To je možná nejpádnější důkaz toho, že tento příběh má minimálně reálný základ.

Charakter i schopnosti každého člověka prověří nejlépe krize či vyhrocená situace. Média nás informují o tom, kdo selhal a kdo stále selhává, ale málokdo to rád poslouchá, je příjemnější žít v iluzi, že vlastně není tak zle, že to investigativní novináři přehánějí nebo si rovnou vymýšlí, aby upoutali pozornost a ospravedlnili tím svoji existenci. Patrně se i to děje a je velmi těžké, ne-li nemožné rozpoznat, co je zcela relevantní informace, a kdy jsme konfrontováni s informacemi více či méně irelevantními.  

Je patrné, že nežijeme v nebi ani v pekle, ale mám pocit, že bychom si měli dávat dobrý pozor, abychom opět nežili v nějakém matrixu, ve virtuální realitě, že je vše dobré a bude líp, nebo že naopak nastává apokalypsa. Nikdo jiný, než média nám k tomu příslušné informace nezprostředkuje, a my bychom měli respektovat ty, kteří svou důvěryhodnost nezpochybnili nějakými nesmysly, které se opakovaně jako nesmysly prokázaly. Každý k tomu asi přistupuje jinak, ale já osobně věřím ve zdravou nedůvěřivost.