Historická paralela dvou Františků: Mission Improbable nebo Mission Impossible?

V období 5. křížové výpravy se sv. František z Assisi setkal s egyptským sultánem, na kterého prý učinil velký dojem. Současný pontifex, který si vzal světcovo jméno, se po staletích vrátil do Arábie i do Egypta na al Azhar.

Pravdivost té legendy (čtěte zde ) je těžko ověřitelná, ale pravděpodobně určitý historický základ má, na každý pád nebylo přátelské setkání sv. Františka a egyptského sultána uprostřed boje později církevními autoritami nikterak pozitivně vnímáno, ba právě naopak, stalo se součástí kampaně proti františkánskému řádu, případně bylo prezentováno pouze jako snaha sv. Františka obrátit sultána na křesťanskou víru (sv. Bonaventura), a nikoli jako mise k nepříteli, který uznává stejného boha, ale jiného proroka. 

Oprosťme se nyní od všudypřítomné nenávisti k islámu, který aktuálně vnímáme v podobě islámu radikálního a militantního a vraťme se do doby, kdy vrcholil jeho „zlatý věk“, tedy do doby, ve které svět islámu v řadě ohledů převyšoval svět křesťanský. Křesťanské i islámské státy vedly dobyvatelské války praktikami, které se od sebe asi nikterak významně nelišily, ale určité intelektuální elity - dnes bychom řekli vědci a umělci (což tehdy často splývalo) – nacházeli vzájemnou inspiraci. Byly patrné i projevy náboženská tolerance, která se paradoxně vyskytovala více ve světě islámském, než křesťanském. Ani tehdy se nedalo mluvit o nějakém sblížení ohledně náboženské ideologie, ale v obou náboženstvích se počaly výrazně prosazovat určité humanistické myšlenky. Je obecně známo, jaký vývoj pak obě náboženství prodělala: křesťanství se, byť pomalu a bolestně, přizpůsobilo osvíceným společenským poměrům a značně se sekularizovalo, kdežto islám v mnohém ustrnul ve své středověké podobě, a pokusy o sekularizaci, jak se aktuálně ukazuje, byly často spíše jen epizodní záležitostí.

Tato realita však nemusí znamenat, že dnes náboženské elity obou náboženství nemohou najít společnou řeč. Proč by to měl být problém, když bez ohledu na rozdílnou víru a společenská specifika mohou spolupracovat vědci i umělci, a hlavně pokud spolu mohou vycházet, pokud chtějí, normální slušní lidé. Ono „pokud chtějí“ je však zcela podstatné. Byly doby kdy postoje běžných lidí ovlivňovaly zásadním způsobem autority včetně těch náboženských. Do jisté míry to stále trvá, ale asi je stále patrnější vliv „odspoda vzhůru“, tedy že chování autorit stále více ovlivňuje veřejné mínění. Skutečné autority a skutečné osobnosti však příliš na veřejné mínění nehledí, řídí se vlastními zásadami, které nemění na základě jejich popularity či aktuální výhodnosti.

Těžko říci, jak zásadně sv. František z Assisi ovlivnil svoji dobu, ale je asi možné konstatovat, že on a jeho následovníci započali onu cestu humanizace církve, která i přes pozdější církevní reformátory prodělala značnou evoluci. Ani sv. František to neměl ve své době lehké, a to nejen díky odporu mocných tehdejšího světa. I současný papež často naráží, a nejsou to paradoxně ani tak společenské elity (i když má protivníky v podobě konzervativního kléru), jako je ono veřejné mínění. V lidovém jazyce by se dal vyjádřit určitý hlas veřejnosti obratem: „bratří se s muslimáky“. Nevím, jestli se tak mají nazývat náboženští filosofové z druhé nejstarší univerzity na světě (káhirské al Azhar), ale jejich vliv je ve světě islámu patrně větší než vliv papeže ve světě, který poněkud nepřesně nazýváme světem křesťanským, proto má taková návštěva velký význam, tím spíše že ji iniciovaly právě ony muslimské náboženské elity.

Osobně bych řekl, že myšlenky náboženského a společenského smíru jsou dnes stejně živé a potřebné jako před osmi sty lety. Není důvod přijímat cizí společenské normy a není ani vhodné umožňovat lidem jiné kultury žít u nás podle norem, které jsou neslučitelné s našimi zákony a naší etikou, ale je naopak nutné respektovat náboženské cítění každého člověka, jeho nikoho neohrožující zvyklosti a jeho identitu. Bylo by to snadné, kdyby byl srovnatelný poměr lidí naší kultury v islámském světě a muslimů ve světě našem. Tak to však není a už ani nebude, a proto stále stojíme před mnohými problémy. Kdokoli projeví snahu je nějak smysluplně řešit, měl by cítit určitou podporu veřejnosti. Boj v podobě nějakého okamžitého násilného řešení není možné vyhrát, lze jen nastoupit cestu. Cestu mezi břehy zabezpečují mosty. Stavbu a správu mostů měl ve starém Římě na starosti pontifex. Posléze se tento výraz ustálil pro správce mostů mezi lidmi a Bohem, není důvod aby se nevrátil i do podoby jednoho ze správců mostů mezi lidmi a lidmi.