Debil, Blbeček, Debil, Blbeček, Debil, Blbeček…

Pokud si myslíte, že píši tyto řádky poté, co jsem si oživil představení Divadla Járy Cimrmana, jmenovitě hru Vyšetřování ztráty třídní knihy, mýlíte se. Sledoval jsem několik publicistických pořadů na ČT24 s přenosy ze Sněmovny.

"Toto jsou rozumní chlapci? Vždyť je to tady jeden vedle druhého samý Debil nebo Blbeček! Se podivejte do zasedacího pořádku: Debil, Blbeček, Debil, Blbeček, Debil, Blbeček, Debil, Blbeček. Akorát támhle vzadu, to je snad jediná výjimka, sedí dva Blbečci vedle sebe."

Tak zní celá, notoricky známá replika z výše uvedené hry, výše uvedeného divadla z pera pánů Svěráka a Smoljaka, která se mi při sledování televize zcela spontánně vybavila. Publicistiku sleduji na ČT24 pravidelně, ale nějak to na mě onehdy dolehlo, když jsem sledoval přenos z jednání Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR.

Aktuálně se mi to spojilo s vyjádřením Martina Stropnického, který nedávno svoji politickou budoucnost komentoval takto, cituji: „Ve Sněmovně sedí lidé, kteří vám řeknou: víme, že je váš návrh potřeba, ale přeci pro to nezvednu ruku, když to navrhuješ ty. Počkáme si, až to navrhneme my. Ale nic ve zlým, kamaráde… V tomto ‚kazisvětě‘ skutečně neumím pracovat. Mám rád normální práci, i nesouhlas a hádku, ale procedurální finty, obstrukce a křivárny neumím.“

Něco takového jsem docela očekával, protože úroveň Poslanecké sněmovny a politické kultury obecně je dlouhodobě katastrofální, a pro alespoň trochu slušné lidi je to prostředí, ve kterém se musí cítit vskutku mizerně. Martina Stropnického považuji za politika a diplomata, který patří mezi hrstku těch slušných. Dost mě překvapilo, že se přidal k Babišovu hnutí a říkal jsem si, jak asi dlouho mezi těmi „rozumnými chlapci“ vydrží. Chápal jsem, že využil snadnou možnost přechodu z diplomacie do exekutivy, ale on sám už asi zjišťuje, že tohle pro něho není.

Včera jsem ze stejného soudku zaznamenal v médiích informaci o rozhodnutí slovenského prezidenta Andreje Kisky znovu nekandidovat. Pan Kiska jakýmsi opakem Miloše Zemana, vyhrál volby s velkým přehledem nad etablovaným politikem a přes značnou podporu veřejnosti již netouží za každou cenu po moci. Nebude kandidovat, přestože se na rozdíl od Zemana těší dobrému fyzickému a duševnímu zdraví a volby by pravděpodobně bez problémů vyhrál. Během svého mandátu evidentně preferuje zájmy státu nad zájmy svými, a pokud se nedávno dostal na hranu ústavy, tak to bylo právě z tohoto důvodu, a ne kvůli své ješitnosti a kvůli svým obsesím.

Nabízí se otázka, jestli je obecným stavem, že právě lidé, kteří by z hlediska svého vzdělání, zkušeností a „morálně volních“ vlastností ve vysoké politice měli být, z ní zcela zhnuseni odchází, a analogicky v ní permanentně přetrvávají lidé, kteří pokud do ní vůbec kdy měli vstoupit, tak už tam dávno nemají co dělat.  Mnozí z nich měli vše potřebné pro politickou kariéru, ale podlehli amorálnímu prostředí, jíní se do vysoké politiky dostali těžko pochopitelnými cestami, přičemž tam vůbec nemají co pohledávat.

Pokud si dopřejete ten perverzní zážitek a pustíte si v přímém přenosu jednání z Poslanecké sněmovny, zaposloucháte do vyjádření některých ministrů či ministryň, nebo si snad pustíte kázání pana prezidenta, možná jako já dospějete k zjištění, že něco není v pořádku. Nemluvím teď o politické a ideové orientaci, ta je zcela individuální záležitostí, ale mluvím o prostých projevech těchto lidí, o rétorice, o formulování myšlenek, o chování a vyjadřování.

Jak může pracovat ve Sněmovně člověk, který neumí přetavit myšlenku ve smysluplnou českou větu? Jak se může někdo v prostředí, které by mělo být důstojností samou, chovat jako v putyce nejhoršího ražení? Jak mohou být ministry lidé, kterým by rozumný šéf nesvěřil ani nižší „manažerskou“ pozici ve firmě spravující houpačky a kolotoče? Těžko posuzovat kompetenci, ale občan vidí chování, vyjadřování a zviditelňování se politiků, a to je někdy silná káva. Jako názorný příklad mohou složit velmi podivné prezentace ministryně obrany. U armádních zbraní, u pomníku nebo na motocyklových závodech. 

Z pracovního styku znám dvě současné poslankyně a dva poslance znám z dřívějšího období, přičemž s oběma jsem se stýkal i soukromě (jeden byl můj soused, navštěvovali jsme se, a naše děti si spolu hráli, a s druhým jsem spolupracoval v jedné organizaci). Oba mi osvětlili svou absurdní cestu do Sněmovny a oba dobrovolně znovu nekandidovali, protože na to neměli žaludek. Oběma dámám poslankyním, které znám z minulosti pouze pracovně, to naopak asi Sněmovna svědčí, což potvrzuje mou teorii, že v této sféře drží ti, co tam nemají co dělat. Podotýkám, že jsou obě ze strany, kterou volím, a oba pánové byli naopak ve straně, kterou jsem nikdy nevolil a volit nebudu.

Touto vsuvkou jsem chtěl dokumentovat jednak určitou vlastní zkušenost, ale hlavně to, že tato kritika není ideologicky či osobně zabarvena.  Dokážu si sice těžko představit onoho „slušného člověka“ v řadách politiků KSČM nebo SPD, ale nekompetentní lidé, stejně jako lidé s naprosto nepatřičným chováním a vystupováním se asi najdou ve všech partajích, což vyvolává otázku: proč to tak je? O amorálním prostředí již byla řeč a nelze ani pominout různé ekonomické zájmy. U politických stran se často drží lidé, kteří mají nebo dokáží přinést straně finance.

Z toho vyplynula i známá dua jako Bém-Janoušek, Paroubek-Kočka, Nečas-Rittig, Gross-Sýkora, či trio Zeman-Mynář-Nejedlý. U někoho mohou být peníze významným stimulem, ale tou zásadní pohnutkou je, myslím, touha po moci. Moc je droga, a angažmá ve vysoké politice může být návykové. Pro někoho je možná politika cestou ke zbohatnutí, ale častěji je bohatství cestou do politiky, a to bez ohledu na to, jestli je příslušný člověk pro práci v politice vhodný. Pro příklady není nutné chodit příliš daleko.