Cesty užitečných idiotů – od Waterse přes Bacha po Pastrňáka

Tři příklady: První je prototypem proputinovského aktivisty, druhý by asi chtěl, aby válka nepoškodila nikoho, kdo ji fakticky nevede, a třetí patrně vnímá svět, který je i v intelektuální rovině ohraničen jakýmisi mantinely.

Já nic, já muzikant! Já nic, já obhájce všech sportovců! Já nic, já sportovní hvězda! Společné téma, ale tři velmi odlišné příklady toho, jak někdo může Vladimiru Putinovi plivat na brus.

Roger Waters je z mého pohledu pomatenec, jehož aktivismus je založen na antisemitismu a antiamerikanismu, který v určité, spíše emocionální podobě vyústil v adoraci putinovského režimu i diktátora samotného. Je to ovšem skrze obrovskou popularitu skupiny Pink Floyd vlivný člověk, který může ovlivňovat daleko větší skupinu lidí, než jsou jen jeho skalní fanoušci.

Řekl bych, že není mnoho západních umělců, kteří by otevřeně ruský režim podporovali a ani u nás to není běžné. Přijde mi to docela logické, protože umělecká svoboda je těžko slučitelná s nesvobodou osobní a diktátorský režim vedoucí dobyvačnou válku šlape po lidských právech i svobodách. Ojedinělí Putinovi adoranti z řad umělců bývají takoví nešťastníci. Vzpomeňme jen na Gerarda Depardieu či Stevena Segala.

Naproti tomu předseda MOV Thomas Bach není žádným proruským aktivistou ani Putinovým adorantem, naopak zcela zásadně ruskou agresi odsuzuje. Zastává ovšem takový typický „merkelovský“ přístup, který je skvělý jen do té chvíle, než dojde na lámání chleba a lidé, organizace i státy musí vyjádřit nějaké jasné stanovisko. Tedy, nemusí, ale nezásadový postoj se stává pasivní podporou nepřítele.

Ona ta starost o to, aby ruští sportovci nebyli trestáni za činy své vlády a režimu ve své zemi, vypadá ušlechtile, ale pokud mají mýt smysl nějaké sankce, tak ty se logicky musí dotýkat celé země a tím i jejích obyvatel. Jinak to prostě nejde, a tak se „humanistický“ přístup Thomase Bacha dá vnímat jako slabost, kterou ruský režim okamžitě propagandisticky využije a působí to navíc dojmem, že Západ je vůči vztahu k Rusku rozpolcen.

Poněkud nešťastná fotka Davida Pastrňáka s Alexandrem Ovečkinem je ve své podstatě marginálie. Z mého pohledu je spíše problémem to, že vůbec tu možnost měl, že tedy Ovečkin už rok nenastupuje za CSKA Moskva, ale je stále hvězdou Washington Capitals. Můžu do jisté míry souhlasit s Dominikem Haškem v tom, že celebrita formátu Davida Pastrňáka by měla přemýšlet, kdo je ten, s kým se chce vyfotit. Snad geniální hokejový útočník Bostonu ví, že Ovečkin je Putinův podporovatel, a pokud mu nedochází zneužitelnost takovéto své aktivity, měl by občas nahlédnout i za hokejové mantinely.

Je asi zbytečné se zabývat kritikou reálných Putinových podporovatelů, jeho režimu a obhajovatelů ruské agrese. To je dle mého soudu úplné morální dno a za jistých okolností to může být i v kolizi se zákonem. Mnohem problematičtější jsou však vyjádření různých mírotvorců a obhájců stanovisek akcentujících jednak naše ekonomické zájmy a také obavu o to, abychom v rámci zásadového a tvrdého přístupu k Rusku někoho nepoškodili.

Pokud i vy máte takové starosti, podívejte se na obrázky z Buči. Myslím si, že by vám mělo dojít, že „utrpení“ ruských sportovců neúčastnících se olympiády je směšné proti tomu, co „Rudá armáda“ páchala a páchá, a že i naše „utrpení“ v souvislosti třeba s cenami v supermarketu jaksi neodpovídá tomu, co prožívají na Ukrajině zcela nevinní lidé. Uvědomme si, že válku na Ukrajině, ač to může působit absurdně, mohou rozhodnout občané zemí protiputinovské koalice, a to svým postojem, který logicky musí reflektovat vlády příslušných zemí. Tedy i stanovisko každého jednoho z nás je důležité.