Český jazyk, počty, vlastivěda a romistika…

V českých učebnicích je podle průzkumu nedostatek informací o romské menšině, a proto děti nemohou získat patřičné informace o tom, kdo vlastně jsou jejich sousedé či spolužáci a je možné, že tato znalost chybí i romským dětem.

Jak se můžete dočíst (zde), byl pod Radou Evropy, Institutem George Eckera a Romským vzdělávacím fondem podniknut ve státech EU výzkum, který odhalil, že v Česku jsme na tom s informovaností dětí o romské problematice prachbídně. Poučil nás o tom český romský výzkumník Tomáš Ščuka, který se na výzkumu podílel.

Nejsem odborník na romskou problematiku, nejsem pedagog, ani aktivista a upřímně řečeno vůbec nevím, jak by měla být tato problematika didakticky prezentována dospělým lidem, natož pak dětem. Tedy pamatuji se jen, jak jsem to prezentoval svým dětem a podobně to budu asi říkat i svým vnoučatům, až z toho budou mít rozum.

Je mimořádně těžké v této oblasti zaujmout postoj, který bude vyjadřovat vlastní názor, ale nebude nikoho urážet a bude mít i smysl ho prezentovat. Právě onen smysl nějakého vyjádřeného názoru i informace by možná měli mít na paměti ti, jež nám názory a informace předkládají nejčastěji, tedy novináři a jiní publicisté.

Autorka výše uvedeného článku by musela být hloupá a naivní, aby si myslela, že ve svých čtenářích vyvolá vlnu solidarity s Romy a pochopení pro to, že je třeba i jejich dětem či vnoučatům přidat do osnov více romské problematiky. Tereza Vlčková taková jistě není, takže asi moc dobře ví, že efekt bude zcela opačný.

Vyjádřím se zcela jasně: Vůbec nevím, jakým způsobem a v jaké míře má být ve školách romská problematika prezentována, ale vím zcela jistě, jak nemá být prezentována skutečnost, že si nějaký romský aktivista na základě nějakého studia myslí, že je tato problematika prezentována dětem ve školách špatně a málo.

Je to naprosto obecný jev. I zcela neutrálně pojatý a striktně informativní článek může vyvolat velmi silné emoce a svým způsobem i celou problematiku a situaci zkreslit. Jsme toho svědky stále, a to zejména v oblastech, které aktuálně či trvale vyvolávají určité společenské vášně. Je to téma migrace, islámu nebo třeba v současnosti covidu.

Bude-li vám někdo pravidelně přinášet jako událost dne i zcela pravdivé a nekomentované informace typu, jak dva Afghánci ve finském městečku na polárním kruhu obtěžovali plavkyně, získáte brzy pocit, že se nacházíme ve stavu zvrácené islamizace celé Evropy. Plavkyně možná občas obtěžují i Laponci, ale to nikoho nezajímá a nikdo se nad tím nepozastaví.

Budou-li vám, což se také děje, neustále předkládány různá odborná stanoviska o tom, že vakcína na covid nefunguje vždy, že očkovaný může být infekční, nebo že roušky nejsou stoprocentní ochranou, můžete získat pocit úplné beznaděje. Vše zmíněné je pravda, ale výsledný efekt je u mnohých lidí zcela neadekvátní tomu, jak by měl člověk tyto skutečnosti vnímat.

Článek o tom, že nějaký romský aktivista dokumentuje, jak málo je romská problematika prezentována ve škole, vyvolává nutně u řady lidí emoci: co by všechno ti cikáni ještě nechtěli, dostávaj dávky, ničej byty a kradou… a ještě by chtěli, aby se o týhle kultuře učili děti ve škole, to snad upadli, ne?

Přesně takový je dle mého soudu efekt onoho článku u majoritní (nebo hodně velké) části čtenářů a já se mohu zcela legitimně zeptat, jestli jeho autorka něco takového vyvolat chtěla, neřeší to, protože informuje o všem, co jí pod ruku přijde a má to čtenářský potenciál, což už zabezpečí slovo „Rom“, nebo si opravdu myslí, že se lidé zamyslí a začnou sebe a své děti v romských reáliích vzdělávat?

Někdo může namítat, že nabádám k cenzuře, ale já nechci, aby to někdo řešil z hůry, já si jen myslím, že by se nad tím měli zamýšlet autoři. Nemám tedy na mysli cenzuru, ale autocenzuru, které není nikdy dost. Jsou témata, ve kterých ve svém počinu novinář či jiný publicista v zásadě nemůže udělat chybu a jsou i témata, kde je naopak těžké chybu neudělat.