České nebe

Asi bych měl s ohledem na mediální klima získat pocit, že je třeba psát o českém pekle. Pekle politickém, energetickém, ekonomickém, klimatickém či morálním. Jenomže já raději vzhlížím k tomu nebi, ovšem i to lze dělat různě.

O svatého Václava jsem se zde otřel již nejméně dvakrát; třeba zde nebo zde. V podobě pamfletu i vcelku seriózního zamyšlení jsem poukazoval na onu značnou historickou neurčitost a s ní spojenou účelovou symboliku, která se dá uchopit různě. Nemohu si pomoci, já osobně si svatého Václava představuji jako Petra Bruknera ze hry České nebe z dílny Smoljak – Cimrman – Svěrák.

Jsem skalní fanoušek „Cimrmanů“ a právě hru České nebe, která měla být (a také byla) posledním počinem českého velikána, potažmo posledním počinem autorské dvojice dramatiků, kterou rozdělilo Smoljakovo úmrtí. Mám od mládí rád tento druh humoru a moc se mi líbí i onen odlehčený pohled na naše dějiny a všudypřítomná nadsázka a ironie, která kupodivu nepůsobí urážlivě ani neuctivě.

Tento přístup je vlastně opakem přístupu, který se z různých důvodů a v různých podobách táhne odnepaměti. Je to idealizace a tendenční účelové zkreslování historických událostí a postav, případně domýšlení si historicky nijak nedoložených reálií nebo rovnou bohapusté lhaní.

Mystifikace z pera kronikářů, tvůrců legend i různých pseudohistoriků byla odjakživa ovlivněna jejich živiteli, které bylo nutné adorovat, ovšem také aktuálně působící ideologií, a to především náboženstvím. Výjimkou ovšem není ani v zásadě bohulibá motivace v podobě povzbuzení národního sebevědomí a hrdosti na národní dějiny a jejich velikány (i „velikány“), což známe z období národního obrození a před tím ještě z tzv. „doby temna“, kdy probíhal zápas o existenci našeho jazyka i národa.

Vedle svatováclavské legendy jsem si patrně i díky nejnovějšímu filmovému zpracování tohoto tématu v poslední době „zasedl“ na Jana Žižku, a tak to trocnovský vojevůdce společně s Wenzelem von Böhmen schytali za všechny. Použil jsem záměrně německé jméno svatého Václava, a to i proto, že Václav je jediným českým světcem, jehož svátek je součástí celosvětového kalendáře římskokatolické církve.

Trochu mi to připomnělo Karla IV. jako dle české ankety nejvýznamnějšího Čecha a desátého nejvýznamnějšího Němce v anketě německé, s nadsázkou asi coby „druhého největšího židobijce“ hned po Hitlerovi. No, oni se v té anketě dobře umístili i Mozart a Freud, tedy nesporní Rakušané, a jen pro zajímavost tu „soutěž“ vyhrál první poválečný kancléř Konrad Adenauer těsně před Lutherem, a pozor, Karlem Marxem.

To ta naše anketa „Největší Čech“ na rozdíl od té německé ve mně moc velké kontroverze onehdy nevyvolala. Kromě zmíněného, poněkud rozporuplného Žižky se v TOP 10 umístili skutečně pozitivně významní lidé, přičemž je nutné chápat, že individuální preference jsou jen těžko uchopitelné. Je asi těžké vzájemně porovnávat politiky, umělce, vědce či sportovce. ¨

O výše uvedených anketách se zmiňuji proto, že vlastně i pointa cimrmanovského Českého nebe je vlastně takovou soutěží o to, který našinec by měl být zbožštěn. Přestože jsou ve hře i Komenský a Hus malinko zesměšňováni a babička Boženy Němcové zastupující Němcovou je vyslovenou nadsázkou, tak je všudypřítomná relativizace složení České nebeské komise přesně tím, jak se má dle mého soudu i ve zcela seriózní rovině k problematice přistupovat.

Tato úvaha nutně vede k definování pojmu „osobnost“, a to v pozitivním smyslu slova, protože jinak by byl třeba tím nejslavnějším Němcem dozajista Adolf Hitler. Ten v německé anketě nefiguroval, ale paradoxně se vysoko umístil Bismarck. Francouzi pak milují svého Napoleona, protože doba dvou set let už mění válečné zločince na roztomilé románové postavy. Nabízí se tedy, že skutečnou osobností není celebrita, tedy někdo slavný, známý, respektive strhávající na sebe zájem veřejnosti.

Myslím si, že stojí za úvahu se určitým historickým fokusem podívat i na aktuální osobnosti, tedy představit si, jak bude příslušný člověk vnímán s odstupem. Jak se liší aktuální nebo nedávná popularita, názorová spřízněnost, frekventovanost a podobně, od skutečných kvalit a onoho pozitivního významu pro své okolí, národ, stát či rovnou celý svět.

Řekl bych, že mnoho domnělých osobností současnosti sítem času propadne, nebo se v něm zachytí jako veskrze negativní či směšné (případně negativní i směšné zároveň) figurky a čas jako skutečné persony prověří ty, které ignorujeme nebo jimi díky pomíjivé názorové neshodě opovrhujeme, přičemž jsou vždy ve hře kvality osobní a veřejná činnost.

Je sice třeba osobní počiny osobností vnímat fokusem doby, ale Hus či Komenský mohou sloužit i jako vzory osobní a morální, což se asi o „největším Čechovi“ z rodu Lucemburků říci nedá, a to proto, že to byl vládce, tedy politik. Totéž platí třeba o Masarykovi, který v rámci historické blízkosti může být posuzován i skrze svá politická rozhodnutí, což se jistě projevilo i ve zmíněné anketě, ve které ho lid posunul až za zmíněného Karla IV.

Mám pocit, že aktuálně nenávidíme politiky, o nichž soudíme, že nám nezajistili blahobyt, že neprosazují naše nacionální zájmy, že nejsou dostatečně lidoví, ale neuvažujeme o politicích jako o vzorech, respektive nic takového po nich nepožadujeme a obávám se, že takto nenahlížíme ani na apolitické celebrity. I v tomto případě hledíme spíše na výkony vedoucí k popularitě a všeobecné frekventovanosti.

V tom divadelním „Českém nebi“ chtěl české nebe ovládnout maršál Radecký, dnes by to asi byla Ursula von der Leyenová nebo Charles Michel, jinými slovy máme asi pocit, že je to naše české nebe opět v ohrožení. Na druhou stranu onu anketu „Největší Čech“ až na výjimky ovládly osobnosti, jejichž působnost i charakter je vysloveně evropský. Takže, jak je to vlastně s tím českým nebem?