Boj se odplaty a hněvu českého lidu, proradný Wangu!

Ne bezvýznamný člověk Vystrčil, ale významný čínský politik Wang I by se měl bát toho, jak vysokou cenu zaplatí za své drzé výroky. Hrdý český lid v čele se svým hrdým, nesmiřitelným a zásadovým vůdcem to přece jen tak nenechá.

Je trochu škoda, že ten náš vůdce, který jinak nenechá žádnou nespravedlnost nepotrestánu, je aktuálně poněkud hendikepovaný, ale až se mu ruka uzdraví, bouchne s ní do empírového stolu ve své kanceláři a vykřikne to, co jsem naznačil v názvu tohoto článku. A pak nastane čas odplaty za potupné projevy arogance z úst čínských politiků a médií. Zahodíme své „Huhaheje“, přestaneme navštěvovat čínská bistra a večerky a zestátníme pražskou Slávii.

Řekl bych, že jestli něco čínským politikům chybí, je to smysl pro humor. Je ovšem možné, že asijskému humoru nerozumíme a oni nerozumí tomu našemu. V posledním období mám velmi intenzivní pocit, že čím je nějaký potentát významnější, tím je i směšnější, a neplatí to jen o asijských politicích.  Je také nepsaným pravidlem, že právě totalitní režimy jsou extrémně alergické na jakékoli činy a výroky, které nejsou v souladu s jejich ideologií a tím i jediným správným náhledem na svět.

Vystrčilova návštěva Tchaj-wanu je provokace. Bytostně česká provokace. Takovými projevy však poslední dobou bohužel hodně šetříme a ochuzujeme tím svět o to, co mu v minulosti za nás dal Jaroslav Hašek, Bohumil Hrabal, Karel Kryl a mnoho jiných osobností, které využily sebemenší příležitosti, aby se posmívaly hlouposti, nadutosti a aroganci moci, která se projevovala a stále projevuje uvnitř států i na mezinárodním poli. Jak uboze a směšně působí téměř všemocná Čína, když se její představitelé a média pokouší ponížit a zastrašit českého předsedu Senátu. Tak legračně nevypadá snad ani Donald Trump, když vystoupí jako reprezentant ještě mocnějších Spojených států, či Vladimír Putin, coby lovec, potápěč a hokejista, a konkurovat jim může snad jen ten kašpar se spřátelené Severní Koreje.

Všichni víme, že to, co se kolem Vystrčilovy návštěvy Tchaj-wanu děje, je ve své podstatě bouří ve sklenici piva, ale přesto je to z určitých aspektů důležité, byť jde jen o pouhý pocit. O prostý pocit necítit se jako příslušník národa servilních patolízalů, ale jako občan malého národa, který když nemůže mocným státům vzdorovat silou, může je alespoň provokovat, dělat si z nich srandu a s humorem a nadsázkou ukazovat světu, co je to za pitomce a mocí opilé kreatury.

To pochopitelně nemůže přímo dělat druhý muž ve státě, ale jeho počin vyvolává právě ty reakce, které je pak vděčné a snadné zesměšňovat. Myslím si, že všechny podivné režimy dříve či později dojedou na to, jaké absurdity se stanou součástí jejich ideologie i denní praxe. Mnoho lidí tam i zde si však takový náhled nepřipouští, a tak se musí stát něco, aby to bylo do očí bijící. Může nám být lhostejný osud Tchaj-wanu či Tibetu, kterým asi nijak nepomůžeme, ale nemělo by nám být lhostejné, že zcela amorální i zločinné chování různých režimů schvalují námi zvolení představitelé.

Žijeme ve světě, ve kterém prakticky každý stát dělá pragmatickou politiku. Můžeme klidně obchodovat s Čínou, Ruskem a třeba i se Severní Koreou, ale to nesmí znamenat, že budeme kvůli tomu akceptovat či snad dokonce velebit jejich šílené režimy.  Pokud by se nám pak chtěla Čína mstít ekonomickými sankcemi, což není nikterak pravděpodobné, místopřísežně prohlašuji, že přejdu na francouzskou kuchyni, koupím si zase tlačítkovou Nokii a skousnu Slávii v okresním přeboru.