Aktivní blbec je horší než třídní nepřítel

Neměl jsem tuto "normalizační hlášku" nikdy moc rád. Vždy mi evokovala princip, že nejlepší je raději nedělat nic, jen pasívně čekat, jak to dopadne. Že je směšná a kontraproduktivní jakákoli snaha něco změnit. Platí to asi stále.

Ke slovu "aktivní" se váže ke slovo "aktivista", což je pojem, který je aktuálně často vnímán jako negativní nebo směšný. Vlastně to tak bylo, vyjma období revolučních změn, vždy. Obecně je to výraz neutrální a na základě určitého druhu asociací má blízko třeba k pojmu "neziskovka". Ke spojení "nezisková organizace" se aktuálně váží synonyma  "zloději", "podvodníci", "sluníčkáři", "dobroserové" a "pomatenci", a to bez ohledu na to, že se pod tímto označením skrývají častěji  než zločinci a různí vyčůránkové, ušlechtilí lidé, kteří provozují ušlechtilé projekty z ušlechtilých pohnutek. Možná na to někteří lidé přijdou, až když skončí na kolečkovém křesle, a někdo cizí jim bude utírat zadek. 

To jsem trochu odbočil, ale paralela s aktivisty, kteří svoji aktivitu směřují k něčemu obecně pozitivnímu, je jasná. Ti jsou směšní do té doby, než dojde i díky jejich aktivitě k nějaké pozitivní změně. Úcta k aktivistům je však přechodná záležitost, protože po nějaké době každá pozitivní změna jaksi zevšední a brzy se začne její pozitivnost relativizovat a mnozí dojdou k přesvědčení, že to vlastně nic pozitivního nebylo, a aktivisté se opět stanou aktivními blbci a dokonce někdy i třídními nepřáteli. Historie je takových příkladů plná a i v běžném životě jich nalezneme bezpočet. 

Jako na aktivní blbce (a asi i třídní nepřátele) nahlíží mnozí na organizátory a tváře aktuálních protestů. Mnohým asi přijdou důvody protestů malicherné, nepatřičné či snad dokonce nedemokratické. Pragmatikům se pak mohou zdát zcela zbytečné, protože ti, proti kterým je protestováno, jsou lidé zcela neprůstřelní, pozbyvší jakékoli cti a morálky a je aktuálně k dispozici zoufale málo demokratických prostředků, jak je přimět něco změnit, či snad rezignovat. 

Ani v období normalizace nemohli signatáři Charty ´77 a jiných občanských aktivit předpokládat, že jejich protesty a apely hned něco změní, že se snad představitelé komunistického režimu sami nad sebou zamyslí, prohlásí sebe za lumpy a svůj vlastní zločinný režim za zločinný režim a sami sebe svrhnou. Aktivistům muselo být jasné, že jediným viditelným dopadem bude jejich perzekuce. A přesto je to neodradilo.

V současnosti tomuto druhu aktivistů zatím žádný postih nehrozí, ale těžko mohou očekávat, že na tom budou nějak profitovat. To se týká i známých osobností, které se k hnutí připojili, a to bez ohledu na to, jestli mu opravdu pozitivně pomáhají nebo spíše škodí. Herci kvůli tomu nebudou lépe obsazováni a placeni, hudebníkům nevyjde více desek a spisovatelům více knih. Dost možná ani politikové nedostanou díky takovéto aktivitě více hlasů. A přesto je to neodrazuje.   

Proč asi? Třeba si myslí, že je správné se postavit zlu. Ono se totiž sice mnoho špatného dá různě relativizovat a "ohovárať", ale úplně a trvale to nejde nikdy. Zlo a lež se totiž vždycky nakonec nějak zdiskreditují, takže to časem pochopí i lidé malověrní a zaslepení nějakými svými nebo častěji importovanými "pravdami". Do té doby ovšem pro aktivisty platí ono heslo o aktivním blbci, které je možno chápat i třídně. 

Nelze si totiž nevšimnout, že v očích různých komentátorů aktuálních událostí jsou demonstrující nějakou reálnou třídou. Dostávají označení pražských kavárníků (přestože protesty přesáhly Prahu  i její" kavármu"), městských intelektuálů (jako by snad byla hanba žít ve městě a být intelektuálem), levicových liberálů (přestože jako levicoví liberálové se občas chovají i oni kritizovaní), neomarxistů (což sice nikdo nedokáže zargumentovat, ale říci lze cokoli) a oněch aktivistů, což vyjadřuje pouze fakt, že je někdo aktivní tak, jako byl kdysi někdo aktivní i za ty, kteří byli zcela pasivní a tehdy, stejně jako dnes se starali jen o to, co mají v korýtku, a pasivně čekali, jak to dopadne.  Kritizovat  výsledek však budou v každém případě.

Když si přihřeji svou vlastní polívčičku, jako projev aktivního blbce může někdo hodnotit (a také hodnotí) publikování takovéhoto článku. Vždyť, jaký to má smysl? Nikdo mi za napsání tohoto blogu nic nedá, málokdo to verbálně ocení a naopak budu číst mimo jiné i výsměšné, útočné a urážlivé komentáře. Pominu-li to, že půjdu někam na náměstí, nemám bohužel jiný prostředek, jak aktivně vystoupit proti něčemu, co považuji za špatné. Volby sami o sobě neodděluji špatné od dobrého (nebo méně špatné od více špatného), ale pouze úspěšné od neúspěšného, a to  i v minulosti v případě, že tím úspěšným byl komunismus nebo nacismus. 

Poznámka: Lze dohledat autorství citátu v názvu článku připsané Janu Werichovi. Přijde mi zbytečné spekulovat, v jakém smyslu ho kdy použil, i bádat, jestli je skutečným autorem nebo ho jako zlidovělou hlášku použil stejně, jako jsem to učinil já.