Vánoce s maminkou, Vánoce bez maminky...

Gloria in excelsis Deo. Ano, je pravda, že prožívám první Vánoce bez své maminky. Rozloučili jsme se s ní jen před pár dny. Je to nová situace v mém životě a je v ní nostalgie, ale nechtěl bych zůstat jen u smutků a pocitů.

.......

Ve skutečnosti jde o život. (Budu mluvit ne o jedné, ale o dvou maminkách)
.
1/ Maminka mojí ženy neměla život snadný. Poprvé byl její rodině zkonfiskován majetek za protektorátu. Po skončení války se směli vrátit domů, ale našli dům a statek vyrabovaný, protože po útěku Němců se momentální "milé příležitosti" chopili domácí lidé, dobří sousedé. A hospodářství, které jim bylo fakticky ukradeno, si museli po válce od státu vykoupit. Prostředky neměli, takže to bylo na dluh. Těžce splácený.
Když se rodina vzpamatovala a začala dávat hospodářství do pořádku, znovu udeřila nelítostná moc. Rodiče maminky mojí ženy v důsledku komunistické perzekuce zahynuli, její otec zemřel ve vězení v Leopoldově a maminka doma, nedlouho po návratu, na zdravotní důsledky několikaletého pobytu v krutém pracovním lágru. Lidé třikrát okradení byli ještě k tomu zbavení života, předčasně, nesmyslně...
 

Zranění v duši, bolest, smutek, zážitek opakované nespravedlnosti, si nese maminka mojí ženy dodnes. Má devadesát let a pečujeme s mojí paní o ni společně. Její bolesti a trápení se nedají zapomenout a dosud se úplně nezhojily. Žádní bezchybní gerojové nejsme, jen věříme, že snad aspoň něco lze zmírnit pozorností a laskavostí. 

...............................................................................................................

2/ S mojí maminkou jsme se rozloučili pár dnů před svátky. Pro mne i mé sourozence jsou to první Vánoce bez ní. Tak to je, jednou to musí přijít... Ale dožila se krásného věku 92 let. Donedávna ještě chodila, byla z velké části soběstačná a mohla být doma. Pracovala, četla, psala, zvládala i počítač a stihla občas být v kontaktu přes sociální sítě s vnoučaty, která se rozletěla do různých koutů světa. Přesto jsme ji nenechávali osamotě, střídali jsme se u ní, stále s ní někdo byl, nebyla sama. Někdo bydlel blízko a mohl zajít častěji, jiní přijížděli z větší či menší dálky. Díky tomu se nám podařilo opakovaně předejít vážnějším problémům a nezanedbat péči o ni. Potom, když se její stav prudce zhoršil, podařila se taková věc, že jsme byli všichni u ní v jejích posledních chvílích. Všechny její děti, z toho téměř všichni se svými životními partnery a někdo i s dětmi... 
Vím velmi dobře, že loučení je bolestná věc, ale při takovém způsobu, doma, v kruhu nejbližších, je na tom všem i něco hluboce pokojného a krásného. Dotyk Věčnosti, která neděsí, ale dává sílu a naději.

.......

....... 

.......

....... 

.....

Poděkování za maminky a jejich život, Gloria in Excelsis Deo

.......

.......