Radost a naděje aneb co nevíme o sobě

Deník z karantény, den třicátý druhý. Média do nás od rána do večera hustí informace o hektické vládní agendě a o počtu nemocných. Nebo souhrny "co máme vědět o koronaviru". Možná nám ale přitom uniká, co nevíme o sobě.

...
Při vší slabosti a zranitelnosti věcmi tak nepatrnými a zdánlivě nicotnými, jako jsou viry; při nepochybné smrtelnosti jsme bytostmi stvořenými k radosti a naději. Bytostmi volanými k velkým věcem. Patří k nim zcela jistě obětavost a služba těm, kdo se ocitli v nouzi.

...

...
Večer u jezera
a sny mnohem starší
než to, co bylo včera
dávné jako smysl jména Věra
Pohádkový les
sen skrytého poustevníka
v němž naděje a radost
roste
tam...
Kde jste byli slitovní jak Veronika
a kde trápící se člověk přestal vzlykat

...

...

Milé mi bylo číst zprávu z jedné střední zdravotní školy. Výuka nepobíhá, ale většina studentek v této náročné době pomáhá při službě v pečovatelských domovech, hospicech, nemocnicích a centrech pomoci. "Je v tom radost a naděje", napsala ve svém vzkazu ředitelka školy.

...

...

...

...

"Je to náročné, ale jsme šťastní, že tuto práci děláme" - takové je vyjádření zdravotníků z nemocnice na Bulovce, viz článek zde.

"Vždycky jsme měly mezi sestřičkami dobré vztahy, ale teď po propuknutí epidemie jsme se ještě víc stmelily. Ani jediná v těžko obtížných týdnech neřekla, že nepůjde do služby, žádná nezůstala doma, nikdo neodmítl chodit do té části oddělení, kde leží koronaviroví pacienti," (řekla vrchní sestra na anesteziologicko-resuscitačním oddělení)

...

...

Byl prý jeden poustevník. Žil kdesi na odlehlém místě v horách, ale proslul takovou vlídností a moudrostí, že lidi přitahoval jako magnet. Toužili dotknout se toho tajemství, toužili po štěstí a hledali je. Anebo hledali úlevu ve svých trápeních. Ten muž, když zahlédl někoho, že se blíží, vyběhl mu vstříc a už zdáli volal, celý rozzářený: "Radosti má! Bůh tě nesmírně miluje!"

...
A znal jsem kdysi profesora, který navenek jakoby neměl nic s prostředím klášterů, mnichů a poustevníků. Ale ve své privátní tvorbě měl podivuhodně krásné obrazy, s duší jako gotická okna anebo deskové malby Mistra Třeboňského oltáře. A měl zvláštní, nezaměnitelnou vlastnost, jíž se v něčem podobal výše zmíněnému poustevníkovi. Vystartoval radostně vstříc člověku, s nímž se setkal. Nedělal rozdíl v tom, zda to byl nějaký profesor a umělec na jeho úrovni anebo studentík, který zrovna přinesl ukázat pár neumělých kreseb. Cítili jste tu povzbuzující radost, s níž vás v dané chvíli přijal. Musím vyslovit poděkování a neměl bych problém opakovat je znovu a znovu. V jedné zlomové situaci mého života mi pan profesor velmi pomohl najít směr další cesty. Jsou prostě lidé, které v životě potkáte a oni se k vám zachovají jako k vlastnímu, jako vlastní táta nebo máma. Z jejich chování si i po mnoha létech pamatujete, že svět má ve svých rukou Někdo mnohem větší... 
Pak jsme se s panem profesorem řadu let neviděli, později onemocněl a léta s nemocí statečně zápolil. Síly mu ubývaly, ale každý den maloval.
Nějakou dobu po jeho úmrtí jsem měl možnost zahlédnout jeho poslední obraz, který namaloval několik hodin před odchodem... Obraz plný jasu. Jako nahlédnutí přes závoj...

...

...

...

...