Jaké to je, když jste se narodili v padesátých letech - A krutý čas básníků v Čechách

Už jako malé školáky nás masírovali takovými literárními skvosty jako Zoja Kosmoděmjanská. Sranda to nebyla, protože horory, sugestivně pěchované do nevinných dětských hlaviček, měly občas i tragické důsledky.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Písmenková zkratka ohledně fenoménů nejfenoménovatějších, tak jak se projevily během několika desetiletí:
Kultura mojí generace (narozené v padesátých letech) je "nesmazatelně postižená" jmény jako
Čuk a Gek
Čok a Muk
Dan Ťok
Prostě se to s námi táhne až do třetího tisíciletí! Jen teda fakt, celebrity se malinko proměňují. 
 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Dál vážně, bez "humoristických" pokusů:

Když už jednoslabičná příjmení, tak třeba Čep a Renč

Dostáváme se k příběhům těch, které poúnorová doba zastihla v dospělém věku.
Spisovatel, publicista a překladatel Jan Čep emigroval v srpnu 1948 a už nikdy se do vlasti nevrátil. Zemřel ve Francii v roce 1973. V období 1951-1954 žil v Mnichově a působil ve vysílání Svobodné Evropy Vůbec poprvé jsem se s jeho tvorbou seznámil díky zvláštní, tklivé novele publikované v samizdatu. Je mi také blízký díky tomu, že pocházel z vesnice u Litovle, nedaleko míst, kde žiji. A v rovněž nedaleké Cholině má Jan Čep na hřbitově aspoň symbolický náhrobek. Velice toužil vrátit se domů, ale osudem mu to nebylo přáno.
Básník Václav Renč, vězeň komunistického režimu (zatčený v roce 1951 a ve vykonstruovaném procesu odsouzený na 22 let). Z vězení byl propuštěn až v roce 1962 s vážně podlomeným zdravím. Rehabilitován byl v roce 1990. Ve vězení vytvořil soubor básní Popelka Nazaretská a přinesl si ho domů uložený v paměti. Až potom své verše konečně zapsal.
(Příběh Václava Renče mi evokuje osobní vzpomínky mého kmotra, který byl ve vězení v období 1953-1957 a přestože nebyl literát /byl malíř/, bránil se těm nejstrašlivějším chvílím tak, že vytvářel v mysli básně a ukládal si je do paměti. Publikoval je až ve svobodné době, po roce 1990)

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Aby bylo jasno, komunistický režim se s básníky nepáral, jedno zda měli či neměli jednoslabičné příjmení. Proto vzpomenu aspoň Jana Zahradníčka, jemuž Jan Drda už před druhou světovou válkou vyhrožoval, že by měl být "poslán za mříže". Což se po únoru 48 naplnilo. Jan Zahradníček byl zatčen v roce 1951 a propuštěn na amnestii v roce 1960. Komunistický režim jej chtěl úplně vymazat z paměti, jakoby ani neexistoval. Zahradníček (podobně jako Renč)  sestavil a později vydal sbírku veršů z vězení pod názvem Dům strach.
Dalším básníkem s podobnými osudy je Zdeněk Rotrekl, který byl odsouzen na doživotí v roce 1949 a prokurátor pro něj žádal dokonce trest smrti. Rotrekl byl nakonec také propuštěn, konkrétně v roce 1962.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Krutý čas básníků v Čechách (a nejenom básníků). Byla to zlá doba pro mnoho dobrých, poctivých lidí z nejrůznějších profesí, kteří měli tu smůlu, že je padesátá léta zastihla v dospělém věku.
Nahlédnutí do statistik:
248 osob bylo popraveno po politických monstrprocesech. Více se to podobalo justičním vraždám, než čemukoliv, co by se dalo označit jako "výkon spravedlnosti"-
Přibližně 4 500 politických vězňů zahynulo ve vězeňských zařízeních komunistického režimu. (Což se bohužel týká i mojí rodiny: Dva z blízkých příbuzných mojí ženy zemřeli, jeden ve vězení v Leopoldově a jeden doma krátce po návratu z vězení v důsledku vážného zdravotního stavu)
Více než 200 000 lidí (uvádí se číslo 205.486) bylo uvězněno z politických důvodů. Z toho nejméně 20 000 politických vězňů bylo v lágrech (zejména uran, tudíž Příbram a Jáchymov atd.)
Velmi zvláštní skupinou mezi politickými vězni jsou ti, kdo byli za nacistů v koncentráku a za komunistů v lágrech. Nebylo jich málo, i když přesná čísla neznám. Někteří z nich dokonce říkali, že brutalita komunistických vyšetřovatelů a bachařů byla ještě horší, než v případě nacistů. Ukazuje to shodnou nelidskou podstatu obou totalit.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
V závěru se ještě vrátím k "dětem padesátých let". Zaslechl jsem v těchto dnech anonci na knihu shrnující vzpomínky lidí, kteří měli ve svém dětském věku zavřené rodiče (nebo jednoho z rodičů). Projektů, které se podobnými vzpomínkami zabývaly, je více, viz např cyklus ČT Děti 50. let 

O všech těchto věcech se zmiňuji také proto, že příběhy politických vězňů z doby komunizmu u nás stále ještě žijí v lidech a jejich paměti. Téměř není možné se s nimi nepotkat, domnívám se, že skoro každý je má někde v dosahu. Mezi mými blízkými přáteli jsou tři lidé, jejichž otcové byli dlouhá léta ve vězení, z toho dva na uranu. Vzpomínky občas problesknou. Například, že nad branou lágru byl nápis "Prací ke svobodě", což byla naprosto cynická narážka na německé "Arbeit macht frei". Nebo vzpomínka na "věž smrti", objekt třídírny, kde vězňové přebírali uranovou rudu holýma rukama a bez jakýchkoliv ochranných pomůcek. V těch vzpomínkách probleskuje bolest, ale většinou bolest dávno zpracovaná a překonaná. Vím, že podobné věci nelze úplně dokonale odpustit a zapomenout. Zapomínat nelze hlavně proto, že tyto příběhy mají zůstat součástí paměti národa. Na jedné straně jako výstraha a poučení a na straně druhé jako výraz úcty k obětem. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------