Udavačka

Lze být udavačem a neztratit přitom nic z toho, co se nazývá morálním kreditem? Je možné udávat a přitom se řídit kategorickým imperativem? Ano, lze to, ano, je to možné! 

            Nela byla, téměř už od narození, učitelka.

            Učila na plný úvazek ve škole, jejíž budova byla za všech stran obklopena školní zahradou. Nutno podotknout, že tato zahrada byla, byť několikanásobně zmenšenou kopií rajské zahrady, z níž kdysi Bůh vyhnal první lidi za to, že pojedli zakázané ovoce poznání.

            Jednoho dne si Nelu předvolal ředitel školy, muž asi už šedesátiletý s přísnými rysy ve své diktátorské tváři.

            „Přišlo na vás udání, paní kolegyně. Podle tohoto udání jste proruský šváb. Řekla jste dětem, že ruští sportovci mají právo startovat na olympiádě.

Lituji, ale musím vás ze své školy na hodinu vyrazit, protože jste ochutnala ovoce poznání a dokážete odlišit dobré od zlého. A já, jako ředitel školy, jsem povinen zabránit tomu, aby někdo takový jako vy, učil děti, obzvláště pak tělocvik,“ řekl ředitel přísně.

Nela se však po slovech ředitele rozesmála.

„Věděla jsem, že jste zlo! Už od začátku jsem to tušila! A stačilo mi půl roku, abych se ve svém přesvědčení nadobro utvrdila, hehe!“ chechtala se Nela a bylo to, jako by se spolu s ní chechtalo i nebe plné andělů v bělostném mundůru, „chtěla jsem odtud sama odejít, protože se odmítám podřizovat Zlu!

Proto jsem sama napsala udání, které teď držíte v ruce.

Ano, slyšíte dobře, udala jsem sebe samu!

A vy jste se právě usvědčil!

Každý slušný člověk by takové udání okamžitě roztrhal, nebo rovnou spálil, cheche!“

Nelin chechot ředitele dokonale rozzuřil.

„Ven! Okamžitě ven! Vypadněte z mé školy! Žádné ruské šváby tady nestrpím! Nestrrrpííím!“ řval ředitel jako pominutý.

Nela se s úsměvem zvedla.

„Kdo nejde s námi, jde proti nám. Kdo chodí po dvou nohách, je nepřítel. Nevědomost je síla. Velký bratr tě sleduje. Vzhůru k lepším zítřkům!“ vmetla Nela s úsměvem řediteli do tváře a vyšla ven z ředitelny.

Stromy ve školní zahradě, kterou musela Nela při svém odchodu ze školy projít, byly holé.

V zimě nemají stromy listí, a proto jsou havrani, kteří na nich sedí, tak dobře vidět.

Bůhví, čím se ty potvory vlastně doopravdy celou tu věčnost živí…