Pane prezidente, pana Hanniga se nikdo na vstup NATO neptal, tak buďte zticha!!!

Naše členství v NATO není směroplatné, protože se na to nikdo neptal pana Hanniga, takže členy NATO nejsme a prezident Pavel je tak pořád, díkybohu, komunistický rozvědčík řízený z Moskvy!!!

            Psal se rok 1999 a Petr Hannig, význačný hudební skladatel, seděl za svým milovaným klavírem a vášnivě preludoval, až úplně zapomněl na to, jaký je den, k čemuž přispělo i to, že měl otevřené okno.

            „To je ono, to je přesně, tak to má být!“ pochvaloval si všechny harmonie, kontrapunkty a hlavně pak disonance, na kterých si dával obzvláště záležet, jež se vynořily díky jeho hře odkudsi z vesmíru, aby se zhmotnily zde na zemi, protože vesmír je, jak známo, tvořen z valné části vakuem a proto tam žádný hudba neexistuje.

            Nu, seděl pan Hannig za svým klavírem dobře pět hodin, ne-li ještě mnohem déle. Pak klavír něžně zavřel a s pocitem čehosi nádherného v nitru vstal a protáhl své šíjové a trapézové svaly ztuhlé od dlouhého sezení.

            Jenže to byla chyba, že seděl tak dlouho za klavírem a vůbec nevěděl, jaký je den.

            Bylo totiž právě 26. února 1999 a Česká republika zrovna jako na potvoru vstoupila do NATO, aniž by se na to Petra Hanniga ptal, jestli chce do NATO, protože zrovna hrál na klavír.

            Kdyby pan Hannig 26. února 1999 nehrál na klavír u otevřeného okna, tak v NATO nikdy nejsme!!!